Jednou jsem četl, že svět ani místa se nemění, jen po něm pořád putují pořád jiní lidé. A poznal jsem to na vlastní kůži. Beskydy jsem si oblíbil a horu Radhošť, vypínající se nad kopcovitými lesy, obzvlášť. Když jsem tam byl poprvé, absolutně mě nenapadlo, jakou mi v životě sehrají roli.
Bylo mi deset a vyrazil jsem tam se svými rodiči a taky s dědou.
Tehdy jsem nechápal, proč sem jedeme, radši bych hrál na počítači Prince nebo formule. Připadalo mi nefér, že mě k tomu naši nutí. Ani krásná beskydská příroda mě nepřesvědčila, že tohle je lepší než doma. A potom ta štreka. Od parkoviště kilometr a půl k Radegastovi a následně další dva k sochám Cyrila a Metoděje a dřevěné kapli.
Táta a máma z toho byli nadšení a snažili se to na mě přenést. Já ale neviděl nic na tom, že musím šlapat do kopce a furt jen jít a jít a jít. Ani když jsme se vydrápali k mohutnému pohanskému bohovi a vystáli si frontu, abychom se s ním mohli vyfotit.
Dodnes mám tu fotku a mračím se na ní ještě víc než Radegast.
Když jsme pak pokračovali a za další hodinu a něco se doplazili ke kapli stojící vedle vysílače, nohy jsem skoro necítil. A zapřísahal se, že jestli mě zase někdo nedonutí, jsem tu naposled v životě.
Děda naopak zářil nadšením.
Když jsme byli na vrcholu a rodiče si prohlíželi vnitřek kaple svatých Cyrila a Metoděje, sedl si ke mně na lavičku. Jako já se zadíval do údolí. Asi po minutě se na mě natočil a usmál se.
„Moc tě to tu nebaví, co?“ všiml si mého otráveného výrazu.
„No, ani ne.“ A pak jsem se zeptal: „Po kolikátý seš tady ty?“
„Já? Dneska pošestý.“
„Pošestý?“ zopakoval jsem užasle. „A proč sem furt jezdíš?“
„Víš,“ pokrčil rameny, „jsou prostě místa, který tě nějak zasáhnou. Jako že si je oblíbíš a tak. A nemusí to bejt Paříž, Disneyland nebo Central Park v New Yorku. Ale docela obyčejný. Prostě tě nějak okouzlí a ty na něj pak jezdíš rád. Já jsem tu poprvý byl, když mi bylo tolik, co tobě.“
„Deset?“
„Jo, deset. A pak jsem sem jezdil každejch deset let. Ne na den přesně, ale ten interval jsem se snažil dodržovat. Takže potom ve dvaceti. To jsem v tom věku bral jako velký dobrodružství, zvlášť když jsem přespával v lese a domů se vrátil stopem. Ve třiceti jsem sem putoval s tvojí babičkou. Bylo to chvíli potom, co jsme se vzali a tady jsme vlastně měli část svatební cesty. Já vím, že tohle ti asi nic neřekne, ale tenkrát jsme chtěli mít dítě, ale protože jsme se potkali až v pozdějším věku, bylo to složitější. Ale když jsme sem jeli za dalších deset let, tak už jsme měli děti dvě. Jedno z nich byl tvůj táta. Uplynulo dalších deset let a vydal jsem se sem znova. V padesáti a úplně sám. Tvoje babička se léčila z tý nemoci. To si nemůžeš pamatovat, ale na světě už jsi byl... na cestu jsem vyrazil krátce po tvým narození. Babička na tom byla špatně a já se o ni staral, ale musel jsem sem jet a poprosit za její uzdravení. Ale tyhle prosby vyslyšený nebyly. A teď jsem tu pošestý. A věřím, že ne naposled, snad jedna cesta ještě bude. Ta sedmá.“
- - - - -
Ačkoliv jsem předsevzetí, že na Radhošť už nikdy nevyrazím, myslel smrtelně vážně, vypravil jsem se tam znova. Musel jsem. To už v době, kdy jsem si turistiku a podobné výstupy zamiloval... čím prudší hora a čím náročnější cesta, tím lepší.
Deset let se převalilo jako voda. Vychodil jsem základku, šel na střední a měl jsem těsně před maturitou.
A pak přišla ta zpráva.
Zastihla mě, když jsem seděl v hospodě. Pil jsem asi páté pivo, což bylo trošku paradoxní, protože právě děda byl celoživotním odpůrcem alkoholu. Za sebe jsem piva v sobě ale uvítal, opilost aspoň obrousila dopad toho, co mi zavolal táta.
„Děda umřel.“
Nic dalšího neřekl, vlastně nebylo co. Děda prohrál svůj dlouhý boj s nemocí, nebylo třeba to dál komentovat.
Když jsem položil telefon, napadlo mě i to, že tu sedmou cestu už nestihl. A nestihne... což mělo být jasné, ale jako už kolikrát předtím mě nějaká záhadná síla hýbající soukolím světa a lidskými osudy vyvedla z omylu.
Nejdřív jsme dědovi ale vystrojili pohřeb a vyzvedli si urnu s jeho popelem. Už to, že nám ji nepředával zřízenec, ale vykonavatel dědovy poslední vůle, bylo zvláštní. Pozval si nás do kanceláře.
„Já vím,“ spustil, „že tohle je nestandardní, ale váš dědeček si to přál.“
Našpiclovali jsme uši.
„Poprosil mě, abych vám urnu s jeho popelem předal s následující prosbou.“
Zabrejlil do papírů ležících na stole.
„Váš dědeček chtěl na nějakou sedmou cestu. Nevím, co to znamená, ale na jejím konci by chtěl vysypat svůj popel. ,Přesně na místě, které jsem měl nejradši.‘ To se tu píše, ale nic dalšího. Vy tomu rozumíte?“
Rodiče svorně zakroutili hlavami. Já ale tušil, co děda myslel.
„Jo, já to chápu. A na tu sedmou cestu s ním vyjedu.
- - - - -
Druhý den kolem šesté ráno jsem vyrazil. Cesta tisíce přestupů. Z Havlíčkova Brodu do Jihlavy, z Jihlavy do Brna na Zvonařku a odtud narvaným spojem do Vsetína. Tam asi hodinové čekání a nakonec Rožnov, kde jsem si naplánoval, že přespím, abych hned ráno přejel do Prostřední Bečvy a odtud vystoupal k Pustevnám.
S penězi jsem na tom jako student nebyl zrovna jako Rothschildův dědic, a tak o ubytování nemohla být ani řeč. Rodiče mi sice nutili několik tisícovek, já ale odmítl... vždyť děda tam ve dvaceti jel taky na blind. A tak v podvečer, kdy jsem se s nohama ponořenýma do Bečvy najedl chlebů s Vysočinou, jsem se zvedl a došel skoro na konec Rožnova. Uličkami mezi rodinnými domy jsem se propletl na opuštěnou louku u lesa, rozbalil spacák a snažil se usnout.
Ze spánku ale nebylo nic. Snažil jsem se, ale obezřetnost prostě vystavila stopku. K tomu ustavičný šramot, přebíhání zvířat, a to všechno přineslo, že ráno jsem byl jako po maratonu. Na Pustevny jsem tak stoupal rozlámaný, a když jsem se tam vydrápal, myslel jsem, že k Radhošti natož ke kapli se nemám šanci doplazit.
Ale musel jsem. Zkusil jsem si odpočinout na lavičce před Maměnkou, ale to na mě zase padal spánek, a tak jsem si dal jedno kafe a vyrazil. Co jsem dokázal z paměti vyškrábat, ani mi nepřišlo, že se to tam změnilo. Mraky turistů, stánky s frgály nebo dřevěnými soškami Radegasta.
K jeho skutečné soše jsem se vydrápal asi za tři čtvrtě hodiny. Měl stejný výraz, jak jsem si pamatoval. Zamračený, snad dával najevo, kdo je pánem téhle i okolních hor a před kým by všichni měli mít respekt.
A pak další dva a půl kilometru. Nejdřív jsem viděl vysílač, pak sochy a nakonec i kapli. Srdce mi bušilo vzrušením. Plnil jsem důležitý úkol.
Obešel jsem kapli, na památku si udělal fotky, ve stánku v kostelíku nakoupil pár suvenýrů. A pak od poodešel. Patou jsem udělal důlek do trávy a sundal batoh. V něm jsem si vezl malou skládací lopatku. Dal jsem se do kopání.
Zarýval jsem hrot do
země, vedle sebe poskládal drny, abych potom zase zahladil stopy.
Nervózně jsem se rozhlížel, jestli mě někdo nevidí. Při téhle
činnosti jsem na posvátném místě v chráněné přírodě asi
nápadnější být nemohl.
A pak jsem z batohu vyndal urnu, odšrouboval víčko a obrátil ji vzhůru nohama. Popel se vysypal do připravené jamky. Několik zrnek vzal horský vítr do svých pařátů a odfoukl je do údolí.
Hlínu jsem nahrnul na hromádku a překryl ji drny. Dlaní jsem několikrát plesknul na hladinu.
Zvedl jsem se a začal se pomalu vracet.
Od té cesty za pár dní uplyne deset let. Deset let. Třicítka klepe na dveře a v mém životě se toho hodně změnilo. Zase na to místo, na horu Radhošť, tyčící se nad Beskydy, budu přicházet jako jiný člověk. Místa se nemění, to jenom my.
Za několik dní vyrazím. To desetiletí se převalilo. A já čím dál víc přemýšlím o jedné otázce, a sice kolik cest na tomhle světě ještě projdu. Kolik jich bude, než se vydám na úplně tu poslední.