Petr Bobek - literární zápisník

Ve zpocené ruce držel autoatlas. Koupil ho ve stánku u hlavní silnice... na cestu vyrazil nečekaně, náhodou a bez sebemenší přípravy a potřeboval si kontrolovat směr. Šest hodin ráno. Stoupl si na vysekaný plácek na kraji Rožnova pod Radhoštěm a zvedl ruku. Na první auto dlouho nečekal. Suchým prachem ho neohodilo ani pět, když zastavil mladík ve fordu. „ To šlo rychle,“ usmál se Adam a otevřel dveře na místě spolujezdce. Co nejzdvořileji se zeptal řidiče, kam jede. Potěšující zprávu nedostal. Cesta do Valašského Meziříčí mu měla ušetřit jen pár kilometrů... ale lepší pohnout se, než trčet na místě. Shodil bágl, kde do sebe narážely plechovky piva, a usadil se. „ Jste moc hodnej,“ řekl, když vyjeli. Vděčnost z něho vyzařovala. „ V pohodě. Kam vůbec míříte?“ Řidič měl na sobě vojenskou uniformu a v očích dobrácký výraz. „D o Jihlavy.“ „ Sakra, to je pořádnej kus. A celou cestu takhle?“ „ Jo,“ potvrdil Adam. „I kdyby se dělo cokoliv, musím jet stopem.“ ----- Adamova ces

  „ Dědu? No, když mi bylo dvacet.“ Vytáhla ze země trs plevele a snažila se protáhnout záda. Opět v nich něco křuplo, bála se, že definitivně. „ On byl o dva roky starší a musím říct, že pořádně vytrvalej.“ „ Jak to?“ Matěj si poposedl blíž. Zem ho tlačila, navíc se po nedávné zimě ještě nestihla prohřát. „Tys ho nechtěla? Půjč mi to,“ nabídl se poněkolikáté, „já to dodělám.“ „Dělal jsi to jednou a ani motyčku neumíš držet... Ale s tím dědou,“ zamumlala, když se znovu sklonila. Jednou rukou se opírala o zem, druhou se ze zbývajících sil, které jí protivné stáří milostivě nechalo, snažila motyčkou vysekat plevel. „To víš, že jsem ho chtěla. Nebo ne, já ani nevím. Ale musím říct, že se mi moc nelíbil.“ „ To mě právě zajímá. Vypadá, že to máme v rodině.“ „ Ale ty seš hezkej. Musíš mít holek...“ Matěj se usmál a nesměle poděkoval. V osmnácti byl však dost starý na to, aby věděl, že pro maminky nebo babičky jsou krasavci i dvojníci Quasimoda... jen když jsou jejich potomky. Naop