„Hisshidesu!“ vykřikl Keisuke Tašida. Výraz naprostého zoufalství, na který čeština nabízela i řadu sprostých variací, dokonale vystihoval jeho náladu. Měl toho dost. Potřetí během jedné hodiny musel dupnout na brzdu a zastavit, tentokrát na odpočívadle v opuštěném údolí za Želnavou. Svlékl sako a s kopou japonských nadávek na jazyku vystoupil. Otevřel kufr a vyndal plastovou pumpičku, jejíž šlahoun nasadil na ventilek pravého zadního kola. Odhrnul z čela černé vlasy, sklonil se a začal pumpovat. Přitom nepřestával nadávat – na české silnice, zloděje z půjčovny aut, líné automechaniky a samozřejmě na Karlu. ----- „ Máš mě vůbec ještě rád?“ Říká se tomu setrvačnost bez lásky a Keisuke s Karlou se k ní dopracovali po dvaceti letech manželství. Právě před touto dobou se začala psát jejich společná historie: od setkání v tokijské kavárně Sakana, kde Masumi Honda, postarší Japonec s moudrýma očima a knírem jako od sumce, oblečený do hakamy, podával vše od saké po brazilskou kávu, a