Přeskočit na hlavní obsah

Stopem na konec světa - příběh knihy



Každá kniha má svůj příběh. A nejenom ten na svých stránkách, ale i ten, který je na pozadí jejího vzniku - a je jedno, jestli má publikace (jako ta moje) malý formát a ani ne sto stran, nebo je to další Božská komedie.

Dá se říct, že příběh knihy Stopem na konec světa začal v době, kdy jsem začal tíhnout k literatuře a tvořil první literární pokusy. Od té doby sice uplynula doba delší než deset let, nicméně právě z oněch pokusů se postupem času a přes nevyčíslitelné snahy vyvinulo několik povídek, na které jsem se jednoho dne podíval a řekl si: "To není špatné."

Rozhodl jsem se, že texty zkusím nabídnout nějakému nakladateli. Ještě předtím jsem ale chtěl dát povídkám nějaký společný motiv, něco, co je bude spojovat a udělá z nich celistvou knížku.

Tehdy se ke slovu dostala náhoda. Ani nevím proč - snad proto, že motiv cesty mě v literatuře i přes mizerné zkušenosti s cestováním neuvěřitelně přitahoval -, jeden večer mě napadl název pro knihu Stopem na konec světa. Hned jak se mi v hlavě zjevil, říkal jsem si, že jestli jsem v životě někdy něco hledal, pak právě takový název pro potencionální knihu. A jelikož jsem se ho rozhodl použít za každou cenu, povídky jsem spojil tématem cesty.

Ovšem ač to k tomu nabádá, absolutně jsem nechtěl, aby z nich vznikly nějaké cestopisy. Naopak, společné téma jsem chtěl opozadit, aby v centru dění zůstaly jen lidské příběhy a lidské charaktery jednotlivých postav, které jsou na cestu pouze umístěny. Abych jejich pomocí ukázal, že nezáleží na délce cesty, ale jak ji vnímáme, a že i krátké putování nás někdy dovede do velkého cíle.

Povídky jsem upravil, nějaké připsal a pak jsem nesměle a s velkou pokorou začal rukopis nabízet. Nikdy nepřestanu děkovat, že se mi ozvalo nakladatelství Triton a napsalo mi jednu z nejkouzelnějších vět, co jsem si kdy přečetl... větu obsahující informaci, že mi rukopis vydají.

Skromně jsem si říkal, že coby prvotinu absolutně neznámého autora text dají do brožovaných desek, aby náklady byly co nejmenší, jenže jak jsem se zmýlil. Naopak jsem se dočkal krásné vázané knihy, obohacené o nádherné ilustrace talentované Sofie Helfert, které mi vyrazily dech.

Kniha vyšla v lednu 2019. Osobně jsem ji poprvé viděl v knihkupectví na pražském hlavním vlakovém nádraží. Když jsem ji poprvé držel v rukách, rozklepala se mi kolena a říkal jsem si, že jsem od života dostal opravdu krásný dar.

A moc bych si přál, aby podobné pocity uměla rozdávat kniha i vám. Aby se vám, čtenářům, líbila, aby vám přinesla něco důležitého, co osobně hledáte... potěšila vás a nutila opětovně se k ní vracet.

A pokud to tak bude, určitě mi napište...

-----

Kniha Stopem na konec světa obsahuje deset povídek:

Stopem na konec světa (část k nahlédnutí na webu Knižního klubu - odkaz)
Dáma na c1
O spisovateli, který měl slona
Nezdolná touha psát
Půlnoční přání
Cesta na vlastní pohřeb a zase zpátky (k přečtení na blogu Psáno mezi řádky - odkaz)
Anděl
Opravdová láska
Odpustit
Nikam

Kniha byla pokřtěna 7.3.2019 v Krajské knihovně Vysočiny Havlíčkův Brod. Role kmotry se zhostila spisovatelka Markéta Hejkalová.

Fotografie z akce jsou k nahlédnutí na těchto dvou odkazech: článek na Vysočina news - odkaz a článek na Havlíčkobrodském deníku - odkaz

Při této příležitosti jsem poskytl rozhovor regionální televizi HB in. Reportáž od času 8:33 - odkaz

Knihu jsem představil v rozhovoru pro Český rozhlas Vysočina - odkaz a také v redakci Havlíčkobrodského deníku - odkaz  

O knize vyšly následující recenze: na webu kultura21.cz - odkaz, na webu písmák.cz - odkaz, na karinga.blog.cz - odkaz a na webu vaseliteratura.cz - odkaz 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Turzovka - slovenské Lurdy a Hora Panny Marie

Pokud přemýšlíte, že navštívíte francouzské Lurdy, ale odrazuje vás dlouhá cesta, je tu jedno řešení: poutní místo Turzovka. Ta je slovenskými Lurdami označována z několika důvodů. Předně, první zjevení Panny Marie se zde odehrálo v roce 1958, tedy přesně (i když ne na den) sto let od prvního mariánského zjevení ve Francii. Dalším pojítkem je působení tamní vody, která uzdravila několik nevyléčitelně nemocných.     Rozbitý plot  Turzovským vizionářem byl Matúš Lašut , p rostý muž, tehdy dvaačtyřicetiletý hajný. 1. června ve zmíněný rok měl službu, která ho zavedla na Živčákovu horu ležící v Turzovské vrchovině, ve výšce 787,7 metrů nad mořem. Jako obvykle se zastavil na místě, kterému se řík alo "U obrázku" a začal se modlit. Během Zdrávasu se ale stalo něco zvláštního: zablesklo se a před ním, zhruba dva metry nad zemí, se zjevila socha Panny Marie. Zároveň se namísto několika strom ů okolo vizionáře ob jevil záhon bílých květin ohraničený malým plotem.    Lašut

Paměti píšícího knihovníka

Lidé své paměti zpravidla sepisují na sklonku života, když jsou staří a při psaní po očku koukají z okna, jestli už náhodou nepřichází Smrt. Jelikož ale člověk nikdy neví, zvlášť když s oblibou konzumuje pivo a červené víno, rozhodl jsem se sepsat část memoárů již nyní, v necelých třiceti letech. Začnu tam, kde se začít má... Narodil jsem se v srpnu 1989, necelé tři měsíce před sametovou revolucí. Vyrostl jsem v Dobroníně, ve vesnici mezi Havlíčkovým Brodem a Jihlavou, v nezatepleném obecním třípokojáku. Jako většina lidí, co nejsou postavami z románů Charlese Dickense, čili nejsou sirotky, jsem dětství prožil s oběma rodiči plus s bráchou a sestrou, v jejichž společnosti jsem tvořil své první literární pokusy. To bylo ale až od sedmnácti let. Do té doby jsem se literatuře úspěšně vyhýbal a zdárně sabotoval veškeré snahy kantorů vtlouct mi do hlavy význam Jiráska, Dostojevského a Victora Huga. Na to, že se jednou budu živit jako knihovník a samotnému mi vyjde kniha, by

Povídka: Moje cesta

Ve zpocené ruce držel autoatlas. Koupil ho ve stánku u hlavní silnice... na cestu vyrazil nečekaně, náhodou a bez sebemenší přípravy a potřeboval si kontrolovat směr. Šest hodin ráno. Stoupl si na vysekaný plácek na kraji Rožnova pod Radhoštěm a zvedl ruku. Na první auto dlouho nečekal. Suchým prachem ho neohodilo ani pět, když zastavil mladík ve fordu. „ To šlo rychle,“ usmál se Adam a otevřel dveře na místě spolujezdce. Co nejzdvořileji se zeptal řidiče, kam jede. Potěšující zprávu nedostal. Cesta do Valašského Meziříčí mu měla ušetřit jen pár kilometrů... ale lepší pohnout se, než trčet na místě. Shodil bágl, kde do sebe narážely plechovky piva, a usadil se. „ Jste moc hodnej,“ řekl, když vyjeli. Vděčnost z něho vyzařovala. „ V pohodě. Kam vůbec míříte?“ Řidič měl na sobě vojenskou uniformu a v očích dobrácký výraz. „D o Jihlavy.“ „ Sakra, to je pořádnej kus. A celou cestu takhle?“ „ Jo,“ potvrdil Adam. „I kdyby se dělo cokoliv, musím jet stopem.“ ----- Adamova ces