„Hisshidesu!“ vykřikl Keisuke Tašida.
Výraz naprostého zoufalství, na který čeština nabízela i řadu sprostých variací, dokonale vystihoval jeho náladu. Měl toho dost. Potřetí během jedné hodiny musel dupnout na brzdu a zastavit, tentokrát na odpočívadle v opuštěném údolí za Želnavou.
Svlékl sako a s kopou japonských nadávek na jazyku vystoupil. Otevřel kufr a vyndal plastovou pumpičku, jejíž šlahoun nasadil na ventilek pravého zadního kola. Odhrnul z čela černé vlasy, sklonil se a začal pumpovat.
Přitom nepřestával nadávat – na české silnice, zloděje z půjčovny aut, líné automechaniky a samozřejmě na Karlu.
-----
„Máš mě vůbec ještě rád?“
Říká se tomu setrvačnost bez lásky a Keisuke s Karlou se k ní dopracovali po dvaceti letech manželství.
Právě před touto dobou se začala psát jejich společná historie: od setkání v tokijské kavárně Sakana, kde Masumi Honda, postarší Japonec s moudrýma očima a knírem jako od sumce, oblečený do hakamy, podával vše od saké po brazilskou kávu, a dokola pouštěl smyčku japonských verzí beatlesáckých Let It Be, Help! a Yellow Submarine... dále od prvního společného čaje, nesmělých a hned nato smělých úsměvů, přes první procházku, až po okamžik, kdy se Karla vrátila ze stáže domů a mimo poznatků o výzkumu kmenových buněk rodičům oznámila, že se musí vdávat.
„S Japoncem, ke kterému se pak stěhuju.“
Žili v Tokiu, ve velkém bytě, se třemi dětmi – Masarim, Harukim a Naoko. A žili šťastně...
... dokud děti nevyrostly, neodstěhovaly se a dokud Karla s Keisukem nezůstala sama a nepochopila, že jejich manželství pomalu začíná připomínat soužití dvou stárnoucích lidí, kteří jsou spolu spíš ze zvyku a pohodlnosti, a kdy žena čeká v opuštěném bytě, až se její muž vrátí z práce.
„Máš mě vůbec ještě rád?“ zeptala se jednoho večera.
„Co?“ reagoval Keisuke japonsky, jinak spolu nemluvili. „Mám tě rád.“
„Tak to dej někdy najevo... Navíc jsi pořád pryč.“
„To se ti zdá.“
Keisuke se tehdy zamračil. Měl za sebou dvanáct hodin vyřizování objednávek elektroniky pro celý svět a netoužil po ničem jiném, než po klidu. Vlastně to bylo jediné, co od manželství chtěl.
„Jsme spolu přes dvacet let a naše manželství nemá chybu. Jak je to v tom přísloví: ,Nejlepší manžel je ten, který je zdravý a mimo domov.‘“ Zakroutil hlavou a ještě dodal: „Mám tě rád, samozřejmě. A opravdu nevím, jak bych ti to měl ještě dávat najevo.“
Druhý den se to dozvěděl. Když se vrátil z práce, nenašel doma uklizený byt, večeři, ani Karlu. Jen vzkaz, že odjela za rodiči a nevrátí se, dokud si pro ni nepřijede.
„Takhle...“ stálo na konci dopisu v češtině a Keisuke musel zuřivě googlit, aby si to přečetl. „Takhle mi to můžeš dát najevo. Ty dobrej manželi mimo domov...“
-----
Keisuke nemohl odpřisáhnout, že by nad cestou pro manželku neváhal, ale nakonec opravdu přeletěl půl světa a taxíkem dojel do Prahy na Hlavní nádraží. Odtud vlakem s přestupem v Táboře do Frymburku, kde navštívil půjčovnu aut (samozřejmě kvůli toyotě) a podle navigace s nepříjemným ženským hlasem se vydal do Nové Pece, kam mu Karla utekla.
Něco ale nebylo v pořádku. Všiml si toho za Horní Planou. Už předtím měl pocit, že volant táhne do strany, a když přejel náměstí zaplněné turisty, vyhledávajícími v parném dni osvěžení v nedalekém Lipně, začalo to být nutkavé a on musel zastavit. Autům sice moc nerozuměl, tohle by ale poznal každý. Pravé zadní kolo bylo téměř prázdné, zbyla jen tenká vrstva okolo černého disku.
První, co Keisuke udělal, tak zaklel. „Hisshidesu!“ A protože v kufru nenašel rezervu, hned po očišťující demonstraci zoufalství šnečím krokem dojel do nedalekého pneuservisu Pásek a Kremlička.
„Co se děje, šéfe?“ Z dílny vyšel vytáhlý hubeňour v zašpiněných montérkách, kterému dělal ocáska patnáctiletý učeň. „Vy asi nejste odsuď, co?“ zasmál se, když viděl Keisukeho oči.
„Já...“ snažil se cizinec vzpomenout na pár českých slov, ale musel jen zanadávat na svou pýchu, že se z Karliny řeči nenaučil o trochu víc. „Tohle,“ a ukázal na prázdné kolo.
„Aha,“ zhodnotili odborně muži, když se k problému dopracovali, „vy jste píchl, co? Ukažte...“ Hubeňour se sklonil a soustředěně se na problém zadíval. „Čoveče, tak to píchlý není,“ zakroutil nakonec hlavou. „Vypadá to jen... jo, je to špatnej ventilek. Řekni mu to,“ otočil se na učně, ten se ale zatvářil nepřívětivě, jako by po něm chtěl masáž chodidel. „Má špatnej ventilek, přes kterej mu to uchází.“
„Copak mluvím japonsky?“
„Ale anglicky umíš, ne? To se domluvíte. A hlavně řekni, že už to dneska nespravím, jdu domů. Mám padla. Ende...“
Učeň zrudl a poškrábal se na hlavě. Těžce se zamyslel... a Keisuke tam stál a začínal si připadat jako Alenka v Říši divů. Zaměstnanec Sony, trojnásobný pracovník měsíce s platem dvacetkrát větším, než mají oba mechanici dohromady, má anděla spásy v umouněném, koktajícím klukovi.
„You,“ slyšel konečně, „you have only... Jak se řekne ventilek?“
Iniciativu musel znovu převzít štíhlý automechanik. Když se jeho pomocník dostal do úzkých, obrátil oči v sloup.
„Já se domů prostě nedostanu... Hele, ať tady počká.“
„Wait,“ sdělil mladík, tentokrát jistě, a pak už s cizincem sledoval, jak jeho nadřízený spěchá do dílny. Tam mistr chvíli něco hledal, až se vynořil s protáhlým předmětem v ruce. S plastovou pumpičkou.
„Hele, řekni, ať si vezme tohle. To je jediný, jak mu můžem pomoct. Teď mu to ještě dofoukni a pak ať si to dofukuje sám. Když mu to ujde, zastaví a vohne záda, kravaťák bohatej. A může frčet dál.“
-----
„Hisshidesu!“
Keisuke byl zalitý potem, jako kdyby na něj pršel z nebe. Jeho jindy bílé tváře rudly sytou červení.
Zároveň pohanil počasí, které ve svém menu nepřipravilo nic, než šílené třicetistupňové horko... čímž přiživil příšerný vztek, proudící jeho hrdou japonskou krví.
Až po dalších deseti zapumpování měl pocit, že je kolo tvrdé jako kámen, sklonil se tedy a z rozviklaného ventilku, kterým unikal vzduch, sejmul šlahounek.
Znovu nasedl a vyrazil.
Netrvalo dlouho a kopcovité údolí opustil. Za ním se napojil na silnici prostupující mezi loukami, které počmáraly stíny vzdálených pahorků, vyrovnaných v neučesaných pohořích. Obdivně se na ně zadíval a pronesl několik japonských superlativů, oslavujících jihočeskou krajinu.
Alespoň do té doby, než volant začal opět táhnout do strany a on musel dofouknout kolo.
Pokolikáté už?
Jeho „hisshidesu“ nahradilo něžná slovíčka, rozplývající se nad kouzelnou přírodou. Následoval obvyklý proces. Odpočívadlo, brzda, zastavení. Pumpička, šlahoun na špatně utěsněný ventilek. A úmorné pumpování, tisíckrát nahoru, tisíckrát dolů... a samozřejmě litry krve ve tvářích.
A nadávky.
„Ženská protivná,“ řekl nakonec ve své řeči, když výčitky opět přetékaly meze trpělivosti. „Kdyby seděla doma,“ láteřil dále v mateřštině, „tohle se nemuselo stát. Kdyby nikam nejezdila.“ A potom ještě dodal: „Proč bych jí to měl dávat najevo?“
Najednou se ale zarazil.
Kolo bylo opět téměř tvrdé, když přestal pumpovat a soustředěně se zadíval na ventilek. Bylo to vnuknutí.
Vnuknutí, které člověk dostane jednou za život. Jako by si právě přečetl tlustou knihu, na které po staletí dělali jeho nejučenější krajané. O to víc se musel zasmát, když na to nepřišel zásluhou myslitelů, filozofů nebo odborníků na manželství, ale ohnutý, zadýchaný, zpocený, naštvaný, s dlaněmi přitisknutými k pumpičce.
A neřekla mu to ani nejdražší manželská poradna. Stačil neutěsněný ventilek, líní mechanici a pumpování na každém pátém kilometru.
„Tak by mělo vypadat manželství,“ řekl si pro sebe japonsky. „Nejen nastartovat, jet a mít klid. Ale občas, i když se nám úplně nechce, zastavit, a kolo, které postupně uchází, dofouknout.“
Usmál se. Myslel na Karlu a na roky, co byli manželé.
Ještě třikrát, čtyřikrát zastaví a budou spolu.