Jednou jsem četl, že svět ani místa se nemění, jen po něm pořád putují pořád jiní lidé. A poznal jsem to na vlastní kůži. Beskydy jsem si oblíbil a horu Radhošť, vypínající se nad kopcovitými lesy, obzvlášť. Když jsem tam byl poprvé, absolutně mě nenapadlo, jakou mi v životě sehrají roli. Bylo mi deset a vyrazil jsem tam se svými rodiči a taky s dědou. Tehdy jsem nechápal, proč sem jedeme, radši bych hrál na počítači Prince nebo formule. Připadalo mi nefér, že mě k tomu naši nutí. Ani krásná beskydská příroda mě nepřesvědčila, že tohle je lepší než doma. A potom ta štreka. Od parkoviště kilometr a půl k Radegastovi a následně další dva k sochám Cyrila a Metoděje a dřevěné kapli. Táta a máma z toho byli nadšení a snažili se to na mě přenést. Já ale neviděl nic na tom, že musím šlapat do kopce a furt jen jít a jít a jít. Ani když jsme se vydrápali k mohutnému pohanskému bohovi a vystáli si frontu, abychom se s ním mohli vyfotit. Dodnes mám tu fotku a mračím se na ní ještě víc než Ra