„Dědu? No, když mi bylo dvacet.“
Vytáhla ze země trs plevele a snažila se protáhnout záda. Opět v nich něco křuplo, bála se, že definitivně.
„On byl o dva roky starší a musím říct, že pořádně vytrvalej.“
„Jak to?“ Matěj si poposedl blíž. Zem ho tlačila, navíc se po nedávné zimě ještě nestihla prohřát. „Tys ho nechtěla? Půjč mi to,“ nabídl se poněkolikáté, „já to dodělám.“
„Dělal jsi to jednou a ani motyčku neumíš držet... Ale s tím dědou,“ zamumlala, když se znovu sklonila. Jednou rukou se opírala o zem, druhou se ze zbývajících sil, které jí protivné stáří milostivě nechalo, snažila motyčkou vysekat plevel. „To víš, že jsem ho chtěla. Nebo ne, já ani nevím. Ale musím říct, že se mi moc nelíbil.“
„To mě právě zajímá. Vypadá, že to máme v rodině.“
„Ale ty seš hezkej. Musíš mít holek...“
Matěj se usmál a nesměle poděkoval. V osmnácti byl však dost starý na to, aby věděl, že pro maminky nebo babičky jsou krasavci i dvojníci Quasimoda... jen když jsou jejich potomky. Naopak si byl sám vědom toho, že v jeho obličeji, obdarovaném pobledlou kůží, několika pihami, nevýraznýma očima, doleva nachylujícím se nosem a výrazem bez sebemenšího charisma, je víc nedostatků, než vstupenek do světa modelingu.
„No seš,“ pokračovala babička. „To tvůj děda byl daleko ošklivější, to se ani nedá srovnávat. Rozhodně to nebyl žádnej Marlon Brando nebo Oldřich Nový. Spíš vypadal jako Bud Spencer. Jestli si na dědu ještě pamatuješ – už tam taky bude chudák dvanáct let –, tak ten jeho křivej nos měl tenkrát ještě křivější, a navíc byl hrozně chlupatej. Když jsem ho viděla poprvý, napadlo mě, jestli to není třeba sněžnej muž. To prostě nebylo možný.“
Znovu se narovnala, aby chytila dech – okopávat záhon a přitom vyprávět už jí nešlo jako dřív, navíc si potřebovala otřít pot. Na čele a tvářích ho měla na rozdávání.
Zabodla motyčku do hlíny a ještě dodala: „A taky se vůbec nevoněl. To sice tenkrát dělal málokterej chlap, ale rozhodně mě teda nepřitahoval.“
Mlčky pokračovala v práci. Její vnuk ji ze strany pozoroval a kromě toho, že se styděl, jak je nešikovný a ona od něj nechce pomoct, snažil se představit mladého dědu, jehož viděl naposledy ve svých šesti letech, jak se zarostlou hrudí a křivějším než křivým nosem zkouší sbalit babičku. Babičku bez vrásek, šedivých vlasů a třeba i s koketujícím pohledem, který si představoval ještě obtížněji.
„Co se teda stalo pak?“ vrátil se k příběhu, a to s obrovskou dávkou zvědavosti. Napadlo ho, že jeho vzplanutí k o rok mladší Tereze Křížkové, modrooké, plnoštíhlé blondýně bude mít stejné vývojové parametry, jako dávno zasuté události v paměti jeho babičky.
„Co se stalo pak? Udělal pro mě něco krásnýho.“
„Krásnýho? A co? Vzal tě na cestu kolem světa?“
„Ten tak,“ zněla jasná, téměř ironická odpověď. „Leda když jsme byli jednou v Třeboni a on se strašně opil, tak jsme obcházeli kolem Světa, aby vystřízlivěl... To ne. Ale nesnědl mi pomeranč.“
„Co?“
„No, nesnědl mi pomeranč.“
-----
Nesnědl mi pomeranč. Pro Matěje to nebyla zrovna nejsnadnější indicie k rozluštění záhady, jak muži z jeho rodu, předávající si po generace křivý nos a nevýraznou, nepřitažlivou tvář, dokážou dostat dívku k oltáři. Nesnědl mi pomeranč...
„A to bylo dobrý?“
„No, dneska by to asi nebylo nic moc,“ připustila ohnutá, plející babička. „Dneska máš pomerančů tucet v každým krámu. Ale když jsme byli mladí, byl to hotovej poklad. Sehnat je rozhodně nebylo lehký, a kolikrát se pro ně muselo daleko. Děda, to se mě ještě pořád snažil získat, měl známýho zelináře až v Ústí, a to je od nás tak sto padesát kilometrů. Jednou mi ale slíbil, že pojede pro pomeranče a aspoň jeden mi vezme, abych měla na Vánoce. Jel brzo ráno vlakem a byla hrozná zima. Co si pamatuju, byl nejstudenější den roku... a on se přesto nevytopenou pětkou vydal na dlouhou štreku. No a pomeranče doopravdy sehnal, naložil je do batohu, jenže jak dřív vlakový spojení nestálo za nic, musel v Lovosárech čekat tři hodiny na přestup. Svačinu už dávno snědl, hospoda ani obchod nikde, tak si zalezl do čekárny, oloupal si jeden pomeranč a ten snědl. Jenže měl pořád hlad, tak vzal druhej, třetí, čtvrtej a spořádal je. Tak to šlo s dalšíma dvěma, jenže hlad ne a ne zmizet, a proto sáhl znova do batohu a tam... zatracená zem,“ zaklela, „vůbec mi to tady nejde vydlabat.“
„Co tam bylo?“
„Jo, promiň,“ pokračovala konečně. „Děda lovil v batohu a našel tam poslední pomeranč. Ten pro mě. Musel mít pořádnej hlad. Před sebou další dvě hodiny čekání, studený a smutný nádraží... a přesto ten pomeranč zase pustil a odolával. Kolikrát ho prej vyndal a říkal si, že na to kašle a prostě ho sní, ale pak si prý zase řekl, že mě má rád a ten pomeranč mi doveze. Jo a to měl vlak ještě tři hodiny zpoždění. Ale ten pomeranč stejně dovezl.“
-----
„Takže to chce velký, romantický gesto,“ zhodnotil Matěj po chvíli dalšího mlčení, kdy mluvil jen vítr proudící v zesílených poryvech. Zdálo se mu, že problému přichází na kloub. „Prostě něco, co jí vyrazí dech.“
„Tak nějak,“ zamumlala babička, spíše se soustředící na práci, než jestli její vnuk opravdu pochopil pointu příběhu.
„Potom, co ti teda přivezl pomeranč, tak jste se vzali?“
„Až tak, jo?“
„Jo. Jenže jsem si vždycky vzpomněla na ten pomeranč a zas jsem se do něj zamilovala, ať byl, jakej byl.“
„Co mám teda udělat? Terku pomerančem sotva okouzlím.“
„To asi ne.“ Motyčka se znovu zabořila do země. Brázda miniaturního políčka, které měla v zahrádkářské kolonii, byla téměř vypleta. Ještě tři takové řádky a může zasázet brambory. „Ale pro začátek se podívej nalevo od altánku.“
Matěj kvapně otočil hlavu, jako kdyby slyšel o skrýši svatého grálu nebo o kouzelném prstenu, co i z ošklivého kluka udělá Marlona Branda. Žádný prsten tam ale neležel, jen hustě zarostlý záhon růží. Kvítka měly rudá jako krev.
„Myslíš ty růže?“
„Co jinýho? Na stole v altánku mám nůžky.“
-----
Na hlavě jí přistála pusa. Už si nevzpomínala, kdy jí vnuk, v pubertě toužící líbat spíš Penelope Cruz nebo tu Terezu Křížkovou, naposledy políbil. Dokončila brázdu a otřela si z čela další příval potu. Vzhlédla, musela si zastínit oči, aby proti sluníčku rozeznala, kde Matěj stojí. Tyčil se nad ní s rozzářeným, širokým úsměvem a pugetem pěti růží v ruce.
„To by se jí mohlo líbit, viď?“
„Jo. Zimu jich přežilo docela dost.“ Usmála se. „Tak utíkej.“
„Díky. A kdyby mi dala košem, donesu je zpátky.“
„Doufám, že to nebude nutný.“
Špinavou motyčkou naznačila zamávání. Zároveň si protáhla záda, sáhla si na srdce, kde ji drobně píchlo, a zadívala se na nebe. Bylo modré, téměř bez mraků... doslova se z něj dalo číst, že přichází jaro. Konečně, po dlouhé a ledové zimě.
Něco ji ještě napadlo. „Matěji,“ zavolala, „kdybys jí někdy vezl pomeranč, nikdy jí ho cestou nesněz.“
„Tak jo,“ usmál se vnuk, který už bral za kliku branky, s touhou co nejdřív předat růže té nejhezčí holce na světě.
A když byl daleko, až za poslední zahrádkou, ona si pro sebe ještě zašeptala:
„Vždycky jí ho přivez. Možná o tom jediným to tady na světě je.“