Šest hodin ráno. Stoupl si na vysekaný plácek na kraji Rožnova pod Radhoštěm a zvedl ruku. Na první auto dlouho nečekal. Suchým prachem ho neohodilo ani pět, když zastavil mladík ve fordu.
„To šlo rychle,“ usmál se Adam a otevřel dveře na místě spolujezdce. Co nejzdvořileji se zeptal řidiče, kam jede.
Potěšující zprávu nedostal. Cesta do Valašského Meziříčí mu měla ušetřit jen pár kilometrů... ale lepší pohnout se, než trčet na místě. Shodil bágl, kde do sebe narážely plechovky piva, a usadil se.
„Jste moc hodnej,“ řekl, když vyjeli. Vděčnost z něho vyzařovala.
„V pohodě. Kam vůbec míříte?“ Řidič měl na sobě vojenskou uniformu a v očích dobrácký výraz.
„Do Jihlavy.“
„Sakra, to je pořádnej kus. A celou cestu takhle?“
„Jo,“ potvrdil Adam. „I kdyby se dělo cokoliv, musím jet stopem.“
-----
Adamova cesta začala v zapadlém antikvariátu a podobně jako v Pamukově Novém životě: našel knihu, která měla změnit celý jeho život. Už první slova způsobila zvláštní chvění a pomyslně mu otevřela zaprášené silnice narýsované do jednoho neobyčejného putování.
Moje cesta.
Na otrhaných deskách, vylovených z nejspodnější police nejzapadlejšího regálu, byl jednoduchý název a hned pod ním jméno autora. Jakub Štern. Adam literaturu studoval a myslel, že zná každou knížku, která na světě kdy vyšla. Tohle mu ale nic neříkalo.
Otevřel na první stránku a začal číst:
„Jednoho dne jsem vyrazil na cestu, která mi otevřela srdce. Zpočátku jsem myslel, že půjdu pouze po nohách jako největší dobrodruzi, ale na konci jsem zjistil, že nejvíc jsem toho ušel v sobě. Proputoval jsem každou píď, každý centimetr svojí neutěšený duše, abych zjistil, jak se dostat z úzkostí, který plynuly jen z toho, že jsem neznal směr. Ale tam, při bezcílným toulání, kdy jsem nevěděl, kde večer skončím a kde budu spát, jsem to paradoxně našel. Díky jedinýmu. Díky putování.“
Úvod stačil. Nemusel dočítat dalších devadesát šest stran, což pochopitelně do večera stejně udělal... ale už těch pár vět způsobilo, že ho něco nepopsatelného vzalo za ruku a donutilo Jakuba Šterna najít.
Bydlel kousek od Rožnova pod Radhoštěm, v malém cihlovém stavení s jedinou obytnou místností. Kuchyně, obývák, pracovna i ložnice dohromady. Adama usadil do vysokého ušáku vedle jídelního stolu a podal mu hrneček s horkým čajem. Sám si nalil půllitrový plecháček kafe a zamířil ke křeslu instalovanému pod oknem, u menší knihovny a vysoké lampy.
„Na co se mě chcete zeptat? Dřevo už neprodávám.“
Široká postava pasovala opravdu spíš na dřevorubce, než na autora poetické knihy. Břicho vypovídalo, že po šedesát let, které Adam Jakubovi hádal, mělo nejčastější pokrm něco hodně tučného a nejčastější nápoj pivo. Ruce silné skoro jako Adamova stehna, obří tlapy mohly kácet stromy bez sekery. Nejhruběji ale působily oči – horké jako oheň, nepřístupné jako led. A zamračené a položené hluboko, pod tíhou let a pod širokým obočím.
„Nechci dřevo. Studuju literaturu.“
Šedesátník přikývl. Adam nedokázal pochopit, že člověk působící tak drsně dokázal napsat knížku zjemněnou tak silnou lyrikou.
„Literaturu,“ zavrčel hrubý hlas, říznutý trhaným kašlem. „A jak jste přišel na mě?“
„V katastru nemovitostí, ten najde každýho. Ale byla to docela detektivka.“
„Já se ale neptal, jak jste mě našel,“ odsekl hřmotný muž. „Ale proč jste za mnou vůbec přišel.“
„Jasně,“ uvědomil si Adam, že tohle, stejně jako počáteční: „Potřeboval bych se vás na něco zeptat,“ obstarávající na prahu cihlové samoty prolog jejich setkání, stačit nebude. „Jak jsem řekl, studuju literaturu,“ zopakoval, aby bylo jasné, v jaké oblasti se pohybují, „a nedávno jsem našel vaši knížku. Knížku o vaší velký cestě.“
Usrkl nakyslý a špatně oslazený čaj. Čekal, co se bude dít. A nakonec se stalo: led povolil a žár v očích Jakuba Šterna přešel do drobného, dýmavého plamínku.
-----
Řidič ho provezl Zubřím, Zašovou a ve Valašském Meziříčí došlo na loučení. Voják chtěl pomoct co nejvíc, dojel tedy téměř na konec města a za kruhovým objezdem, spojujícím jeho dvě části, ukázal doprava na autobusovou zastávku. „Stoupněte si támhle. Párkrát jsem tam chytil dobrýho stopa.“
Ukázalo se to jako dobrá rada. Nejprve se pár řidičů posunky omluvilo, že nemíří dál, než do blízké ulice, ani ne za čtvrt hodiny ale zastavil chlapík v octavii. Mířil do Milotic nad Bečvou, které autoatlas zhodnotil, že jsou ve směru. Adam v duchu poděkoval všem patronům stopařů, řekl si: „Kdyby to takhle šlo pořád...“ a nastoupil.
Muž, jehož prostor pod nosem zaplňoval kartáčový knír, mu podal ruku. Počkal, až přejedou auta a pak sešlápl pedál plynu, jako kdyby měl formuli a ne osobní auto. Málem z Adama vytřepal duši. Cestou se bavili o tom, odkud stopař jede, ten dokola děkoval za svezení nebo mluvili o plánech na dovolenou.
Do Milotic to nebyl lán světa, který by ho nějak vytrhl, a podle toho to uteklo. „Vysadím vás na strategicky výhodným místě,“ řekl řidič a odvezl ho na konec vesnice. Tam zastavil a než se rozloučili, půjčil si Adamův autoatlas. Chvíli ho studoval, aby mu otcovsky poradil, jak má jet.
„Abyste se dostal do Jihlavy,“ vysvětloval soustředěně, „musíte se držet pětatřicítky do Hranic a pak čtyřicet sedmičky. Jestli teda jedete na Prostějov a pak na Žďár.“
„Jo, tak to plánuju,“ přitakal mladík. „A díky.“
„Nemáte zač.“
Vystoupil před poštou, odkud sledoval, jak octavia mizí v jedné z přilehlých ulic. Zase byl sám...
... a tentokrát déle, než dosud. Skoro tři čtvrtě hodiny stál u milotické pošty a nechal se opalovat ostrým sluncem. Nenápadná vesnička, sestavená z několika rodinných domků, nejfrekventovanějším místem nebyla. Přešlapoval u příkopu, zvedal palec ke každému vozidlu, ale ani jedno z té poskrovné hrstky nezastavilo. Stopařský zásek.
Z domu naproti vyšla žena s mužem. Mířili k modrému golfu, zaparkovanému před vraty. Naložili do něj tašky a nakonec i těžkou brusku. Adam je sledoval a krátil si díky nim čekání. Žena si ho všimla. Usmála se, usmál se taky a chtěl odvrátit pohled, ona ale něco naznačovala.
Docvaklo mu, že má poprosit jejího manžela, ať ho vezme.
Adam se rozmýšlel, váhal, viděl to ale jako jedinou možnost. Zoufale se potřeboval dostat dál, aspoň o kousek se posunout.
Přeběhl silnici a nesměle, jako malé dítě žadonící o cukroví, oslovil postaršího, prošedivělého muže s prořídlými vlasy a v montérkách. Cítil se trapně, plný zvláštního studu.
A také pokory.
Muž ho přejel přísným pohledem, nakonec se ale souhlasně usmál. Potvrdil, že jede do Hranic, které jsou při Adamově cestě... stopař tedy nastoupil, manželé se rozloučili a mohlo se vyjet.
Řidič byl neuvěřitelný křupan. Jiné přirovnání pro něj Adam nenašel. Nedojeli ani za Milotice a nejčastější slovo, které slyšel, bylo „kurňa“. S její pomocí dostal například první informaci, a sice že muž veze do Hranic brusku na opravu.
„Kurňa, člověk za to dá skoro půlku vejplaty a je to zatracenej šmejd. Nemám to ani rok, kurňa. A co vy, kurňa?“
„Co já?“ zeptal se Adam.
„Nevypadáte jako někdo, kdo nemá na autobus a musí žebrat o stop. Kurňa.“
„To ne,“ potvrdil tulák, ale s další odpovědí vyčkával. „Je to ale na dlouhý povídání.“ Jeli podél železniční tratě, koleje mizely, znovu se objevovaly a za prudkou zatáčkou se otevřelo město Hranice. Adam nenápadně zkontroloval na mapě, ke které silnici se musí dostat. Čtyřicet sedm.
„A odkud jedete?“ zeptal se po odmlce vesničan.
„Z Rožnova pod Radhoštěm.“
„Aha. Tam jsme jednou taky byli. Kousek od něj, nahoře na Pustevnách.“
Hranice byly útulné městečko, uhnětené z vysokých domů, dodávajících mu zvláštní noblesu. Tu obohatil i luxusní mercedes, který řidič okamžitě zhodnotil:
„Kurňa, to je dělo.“
Za posledním kruhovým objezdem golf odbočil, aby zastavil na výpadovce směřující buď na Přerov, nebo na Ostravu.
Adam si zvolil směr na Přerov. Stoupl si za krajnici, jednou nohou do strouhy, a zvedl ruku. Po silnici tentokrát projížděl bohatý zástup aut a bylo otázkou času, než někdo zastaví.
Tentokrát to byl pán v tílku a šortkách, který nabídl, že Adama přiblíží k Lipníku nad Bečvou. Kontrola na mapě ukázala, že Lipník si stojí dobře.
„Díky moc.“
„Nemáte zač.“ Řidič měl pod levým okem bradavici a na zadním sedadle hrozný nepořádek. Cesta s ním ale uběhla rychle. Čas byl opět vyplněný o rozhovor, odkud a kam stopař jede, a zakončený informací, že z křižovatky, kde bude vysazen, může pokračovat na Přerov.
-----
„Tu knížku jsem napsal, když mi bylo asi dvacet.“
Adam by přísahal, že oči Jakuba Šterna jsou najednou úplně jiné. Jako by se potvrdilo, že právě ony kopírují duši – a duše se změnila na šťastnou a sdílnou. Měla hluboko zakořeněný příběh, který po několika letech mohl být vyprávěn.
„Dlouho jsem pak čekal, než ji vydají. Až do konce režimu,“ zavtipkoval.
„Našel jsem ji v jednom antikvariátu.“ Adam předtím zalovil v batohu a knížečku, otrhaný sešit mu podal. Jakub Štern ji opatrně, téměř posvátně uchopil do dlaní a teď ji držel jako nejvzácnější a nejkřehčí poklad. Pomalu ji otevřel.
„Občas... tak jednou za čtvrt roku...“ vyprávěl a nespouštěl z knížky zrak, „zajedu do nějakýho města a projdu tam antikvariáty, jestli ji nenajdu. Jako by ale zmizela ze světa.“
Odmlčel se.
„Moje cesta,“ přečetl název z titulního listu, který chvíli hypnotizoval. Potom obrátil pár stránek. „Tuhle pasáž mám hodně rád.“ Odkašlal si a začal číst: „... Zkoušel jsem to zalepit, ale podrážky pořád odpadávaly. Tak jsem se naštval, boty vyzul a zahodil je do příkopu. Nejdřív mi způsobovalo nesnesitelnou bolest, jak se do chodidel zabodávaly kamínky, ale kůže ztvrdla a po pěti kilometrech jsem ani nevěděl, že boty nemám...“
„To se mi taky líbilo. Celá knížka mě okouzlila. A chci o ní vědět všechno, chci vědět všechno i o vás. Jak jste to psal... cokoliv.“
„Chcete vědět všechno,“ zopakoval Jakub a bez delších úvodů pokračoval. „Tehdy jsem hodně cestoval. Pochopitelně jen po Československu, protože... protože komunisti. A jednou jsem seděl u opuštěný cesty, doufal, že pojede nějaký auto, abych ho zkusil stopnout, a zčistajasna mě to napadlo. Už předtím jsem napsal pár krátkejch povídek nebo básniček, proto jsem s sebou pořád vozil sešit. A jak jsem tam tak seděl a koukal na zalesněný hory v dálce, popadl jsem ten zápisník, tužku a psal. Než se setmělo a přece jen zastavilo jedno auto, který poslal snad samotnej Pánbůh, měl jsem hotovou půlku knížky. A večer v kempu jsem dopsal druhou... Je to takový shrnutí mých cest a všeho, co jsem si při nich uvědomil.“
Adam si všiml, že muž se začervenal, jako by se styděl. A ne a ne ho ten stud opustit – především, když řekl:
„Jen škoda, že jsem se neodvážil napsat nic dalšího.“
-----
Adam
stál na všemožně zašmodrchané vozovce. Podle počtu na ni napojených silnic
vedla snad ke
každému koutu republiky. Dvě z nich se stáčely zpátky k Hranicím,
ostatní na Olomouc a k Přerovu.
Začínal si připadat jako Jack Kerouac, který v knihách Na cestě a Dharmoví tuláci popisoval stejný pocit stopařské svobody, jaký momentálně zažíval sám.
Stále si opakoval, kudy musí, a připomínal si, aby držel směr. Okolnosti ale donutily změnit ho.
Míjela ho sice hotová flotila aut, ale zdálo se, že by musel být konec světa, aby někdo zastavil. Nešťastně zíral na drobné tečky za volanty a pohledem je prosil, ať ho vezmou.
Nic, jako kdyby od něj odvážely veškeré štěstí.
Až za necelou hodinu se jedna duše ustrnula... řidič zhruba stejně starý jako Adam, navíc s pořádně dobrodružnou povahou. Celé to ale mělo jeden háček. Místo do Přerova jel do Olomouce, což znamenalo opustit daný směr, dát se k severu a teprve odtud se vracet na Jihlavu. Adam zkoumal mapu, dumal, rozvažoval, ale nakonec souhlasil.
Do Olomouce vedla dvouproudovka obutá do údolí mezi vysokými skalními masivy, které překrývaly skoro celé slunce. Chlapík byl sympaťák a bývalý stopař.
„Takhle,“ svěřoval se, „takhle jsem procestoval skoro celou Evropu. Nebo aspoň, kam se mohlo.“ Hlasitě se zasmál.
Adam přiznal, že on stopuje poprvé, na což řidič odpověděl, že je to škoda a prakticky po celý zbytek cesty nepustil spolujezdce ke slovu. V jeho hlavě došlo k erupci vzpomínek, rychle jako kafemlýnek začal vyprávět své stopařské zážitky.
„Chlape,“ podíval se na Adama a překřičel Boba Dylana, který se v písni Blowin´ In The Wind ptal, kolik cest musí člověk projít, než se mu začne říkat muž, nebo kolik moří musí přeletět bílá holubice, než spočine na písku, „stopování je neskutečná sranda. I když dneska bych se asi bál, to je fakt, ale nevěřil bys – můžu ti tykat, viď – jak zastavovali řidiči v Jugoslávii. Tam jsem byl s kamarádama několikrát a tam si stačilo stoupnout na kraj silnice a než jsi zvedl ruku, už ti zastavovala kolona aut. Div že se o tebe neporvali.“ A tak dále, a tak dále.
Čas s ním utekl rychle. Olomouc se zjevila znenadání. Řidič dojel kousek za její polovinu a poradil Adamovi, že nejlepší bude dojít za město, což není daleko, a stopovat až tam.
„Uvnitř by to bylo k ničemu.“
Adamovi bylo líto, že se loučí. Takže svoboda, ale zároveň i pokora, trocha ponížení a lítost – to byla jeho dosavadní cesta.
Zamával na bílou dodávku a potlačil slzu. Až později si uvědomil, že ji tam měl nechat, protože na to, co měl zažít, by se hodila.
Ukazatele ho dovedly za Olomouc, ve směru na Prostějov. Vozovka vedla do prudkého kopce, vystavenému slunečnímu žáru. O půl druhé odpoledne bylo jako rozžhavená plotýnka na jasně modrém sporáku.
Vypadalo to, že na frekventovaném místě chytí stopa raz dva... ovšem další necelá hodina marného čekání ho vrátila na zem. Přesně padesát dva minut mu nikdo nezastavil. Vztek, beznaděj, opovržlivé pohledy řidičů. Napadlo ho, že vyndá peníze a bude naznačovat, že za svezení zaplatí.
Než to stihl udělat, zastavila spása. Úžasný člověk, který ho dovezl do Prostějova.
-----
„Zahořkl jsem. Nic jinýho v tom nehledejte.“
Jakub Štern si s dalším poodhalováním příběhu dával načas.
„Už je to tak dávno... Když jsem knížku z notesu přepsal na stroji, odnesl jsem ji do nakladatelství. Byl konec sedmdesátých let, takže moc šancí jsem tomu nedával... i když jsem přece jen doufal, že by se tam někdo, komu jde čistě o literaturu, najít mohl. Nenašel. Seděla tam parta umaštěnejch soudruhů, kterým jsem to tam nechal, ale přesně jsem věděl, co na to řeknou. Že knížku, jak se mladej kluk toulá, stopuje a volný chvíle vyplňuje pozorováním širokýho nebe plnýho bílejch mraků a v noci zářivejch hvězd, místo aby stavěl přehrady nebo sbíral brambory, nevydají.“
„A řekli vám to?“
„Ne tak poeticky – myslím s tím pozorováním nebe –, ale v podstatě do puntíku. ,Zapomeňte soudruhu. Vždyť ani nejste ve straně, nikdo z rodiny tam není. Copak vy můžete být spisovatel, vzor socialistické mládeže a pracujícího lidu? Co by řekli dělníci, že postava se potuluje, když jsou v létě žně a měl by pomáhat na poli?‘“
„Moc hezký... Takže po revoluci?“
„Takže po revoluci. I když i po ní bylo těžký sehnat nakladatele. Prvně se museli vydat profláklí autoři, který bolševik zakázal. Já se dočkal až v pětadevadesátým. Jedno malý nakladatelství udělalo asi čtyři sta kusů, ale i to mi stačilo. Knížka byla venku. Třásly se mi kolena, když jsem ji držel v ruce. Měl jsem pocit, že svět mi leží u nohou. Plánoval jsem, že napíšu další knížky, že budu slavnej... jenže po půl roce přišel zlom. Jeden redaktor napsal článek, kde Mojí cestu od prvního do posledního písmena zkritizoval, což se promítlo i na prodeji. Nakonec mi v nakladatelství řekli, že se prodalo všeho všudy padesát kusů. To mě vrátilo na zem. Je nádherný, když člověk vydá knížku, ale když o ni není zájem... Řekli mi, že lidi prostě chtějí něco jinýho, že se nedá nic dělat, a protože jim to ve skladě akorát zabírá místo, tak to odvezli do sběru. Tím moje velká literární kariéra skončila.“
„To mě mrzí.“
„Holt se to nepovedlo,“ povzdechl si. „Myslel jsem, že dobudu svět jako Čapek nebo Hašek. A místo toho jsem skončil zahořklej, nepochopenej a hlavně bez sebemenší touhy napsat něco dalšího. A nedotáhl jsem to nikam.“
-----
V malém krámku u prostějovského náměstí si koupil litrovou neperlivou vodu a za rohem ji vypil skoro na ex. Sedl si na lavičku a na chvíli si odpočinul. Dostal lepší náladu a úmorná cesta zase lepší obrysy.
Něco ho ale vrátilo do zatraceně kruté reality. Když se přesunul na hlavní silnici, na dlouhou rovnou čáru vedoucí z města, všiml si ukazatele:
Boskovice 42 km.
Žďár nad Sázavou 105 km.
Aniž by připočítal štreku ze Žďáru do Jihlavy, přejela mu po těle husí kůže. Beznadějí mu bylo na umření. Díval se na cedule, kde byla otištěná krutá pravda. V hlavě, bolavé a třeštící od horka, se po mole začaly procházet nadávky – předháněly se, která bude horší a výstižnější.
„To se přece nedá zvládnout.“
Do Boskovic vedla cesta kouskovaná a trhaná. Nejprve z Prostějova do městečka Plumlov. Tam ho dovezl majitel luxusního BMW, který jej ale ve výsledku přemístil z deště pod okap.
Na dalším konci světa, kde za čtyřicet minut projel jeden traktor, propadal zoufalství tak velkému, že ho skoro neunesl. Ale trošku si to vykompenzoval, když přece jen zastavilo auto a v něm, světe div se, krásná dívka.
Nedokázal si ani představit, že stopne někoho jiného, než zavalitého řidiče nebo bývalého stopaře, a navíc, nebyla to žádná ochechule, která by jakékoliv obtěžování brala jako poctu, jak si říkal, ale nádherná mladá holka, se kterou by jel kamkoliv a trasu si prodloužil třeba o tisíc kilometrů.
Mířila do vesničky Stínava. Tu Adam vyhodnotil, že na trase je, takže dobrá zpráva. Celé to navíc okořenil pohled na ztělesnění ženské krásy. Dívčin obličej byl korunovaný nakadeřenými vlasy a postava neměla nejmenší chybu. Odhadoval jí tak metr sedmdesát. Hrudník byl působivě obohacený o větší prsa a navazovalo na něj tenké bříško a útlé dlouhé nohy... nejkrásnější nohy, jaké kdy viděl. Díky krátké sukni byly obnažené od prostředka stehen a nádherný obrázek končil u chodidel obutých do letních žabek.
Musel to nějak přehlušit, nebo by se zbláznil. Zeptal se, jestli se nebojí zastavovat mužům a ona odpověděla, že ano, jasně že ano, ale Adam rozhodně nevypadá nebezpečně. On se nenápadně naklonil, aby se viděl ve zpětném zrcátku. Do očí se mu dívala tvář, kterou skoro nepoznal. Obličej rudý od sluníčka a v rozcuchaných vlasech prach silnice.
Jestli ho napadlo, že by řidičku pozval na rande, člověk naproti němu řekl rezolutní: „Neblbni!“ Nakonec byl rád, když ho dovezla k patě vysokého kopce pod Stínavou a on mohl pokračovat v osamělé cestě.
To ale netušil, že ho čeká další peklo.
Stál pod kopcem, u pěšiny vedoucí do lesa. Přes hodinu a půl marně posunky prosil řidiče, kteří v té pustině byli vzácní jako stín v poušti, ať zastaví.
Během nekonečného čekání, které si krátil pozorováním nebe a snahou dohlédnout co nejdál po silnici, která se kousek od něj ohýbala a sestupovala na jih, jich projelo pět nebo šest. Řidiči se šklebili, dva ukázali prostředníčky a smáli se, až zastavil mladý kluk s nefalšovaným brněnským přízvukem a odvezl ho k Boskovicím.
Povídali si o všem možném, hlavně o holkách, které jsou krásné a přitažlivé v létě, ale v zimě jako by někam mizely, nebo o stopu. Adam se cítil jako v sedmém nebi. Chtěl vytáhnout peněženku a poprosit muže, ať ho odveze až do Jihlavy. Nechtěl už dál stopovat. Dřevěněly mu nohy. Nechtěl už nikdy vystoupit z auta a znovu začínat ten nekonečný vyčerpávající boj, kdy unaveným pohledem přemlouvá řidiče a prosí o svezení. Nechtěl přijít o společnost příjemného mladíka.
Když vystoupil u Boskovic, konečně u Boskovic, byl na pokraji sil. Z hladu a únavy ho začal bolet snad každý kousek těla.
Navíc si opět mohl nechat zdát o přejetí delšího úseku a musel se spokojit s dalším popojížděním.
Slunce se přesouvalo k západu a odnášelo s sebou i chuť řidičů zastavovat. I díky tomu byl výsledek takový, jaký byl:
16:50 – vyčerpaný Adam stál v malé vesničce bez značky na rozcestí, kde ukazatel prozrazoval stále daleký Žďár nad Sázavou
16:59 – řidič v modrém tričku ho vysadil v Kunštátu
17:06 – další neznámá vesnička, kam ho odvezl obtloustlý třicátník v kšiltovce a v tmavé octavii
17:45 – v Hodoníně, malé vesnici nesoucí název známého města, se Adam rozloučil s mladým párem se zavařovačkami na zadním sedadle...
... a právě tam, bezmála osmdesát kilometrů od domova a cíle cesty, myslel, že cesta skončila.
Ale jen proto, aby to zjistil.
-----
„Ale dotáhl.“ Chvíli to připomínalo utěšování dítěte, které zkazilo fotbalový zápas. Když se ale několik myšlenek spojilo dohromady, Adam věděl, že půjde o víc, než o milosrdnou lež. „Přečetl jsem hodně knížek – a myslím, že důležitější, než kolik lidí si knížku přečte, je to, jestli ta knížka aspoň jednomu člověku něco dá. Vždyť o tom sám píšete... V jedný kapitole přece máte, že nezáleží, kolik toho ujdeme po cestě, ale kolik v sobě. Tím chci říct, že dál to Moje cesta dotáhnout nemohla. Už jen proto, že aspoň jednoho člověka chytla za flígr a donutila ho najít vás. A to není zas tak málo, ne?“
Jakub Štern se pousmál. Natáhl se pro hrnek s kávou, který odložil na polici knihovny.
„Filozofie je mocná čarodějka,“ řekl konečně, „ta dokáže obhájit všechno... Je sice hezký, co říkáte, ale záleží, jestli jste tu knížku pochopil správně a našel v ní, co jsem tam napsal především.“
Adam dopil studený čaj. S další reakcí vyčkával – až ji bude mít opravdu sesumírovanou.
„Tak něco jsem si z ní vzal – aspoň tolik, abyste nemusel být zahořklej. Nebo jestli mi to chcete ještě nějak osvětlit...“
Jakub Štern pokrčil rameny. „Já můžu říct jen to, co jsem napsal,“ pronesl svým chraplákem. Potom se ale zamyslel. „Říkal jste, že bydlíte asi dvě stě kilometrů odsud, že jo?“ pokračoval a Adam přikývl.
„Dneska přespím v Rožnově v kempu a zítra vlakem nebo busem zpátky.“
„Tak víte, co udělejte?“ Muž odvrátil pohled. Zadíval se z okna, na které dorážely konečky větví husté jabloně s kvetoucími pupínky. „Zítra nejezděte vlakem ani autobusem. Ale stopem. I kdyby se dělo cokoliv, i kdyby to bylo sebetěžší, jeďte prostě stopem, jako jsem před napsáním, teda spíš při psaní mojí knížky, jel já. A uvidíte, co to s váma udělá.“
-----
Nebe se smrákalo a plánovalo zatáhnout oponu. Nejbližší město byla Bystřice nad Pernštejnem, vzdálená devatenáct kilometrů. Adam v Hodoníně zamával na pár aut, ale výsledek nula. Nemělo to smysl.
Vyšel. Hlavu mučila bolest, nohy už skoro necítil. Spíš se plahočil, jako by na zádech nesl kříž. Opustil Hodonín, a jestli mu přišel prázdný, nebylo to nic proti pustině za ním.
Silnice vedla do kopce a prostupovala lesem, rozděleném právě vozovkou a svodidly. Každý krok byl bolestivý a každé auto, které projelo a nezastavilo, přinášelo bolest minimálně stejnou.
„To nemůžete někdo zastavit?“ volal do Země nikoho a do prachu, který každé auto zvedlo. „Co vám to udělá?“
Řidiči se vezli jako páni a házeli po něm arogantní pohledy plné opovržení. Z nákladu, který nesl, ho začala bolet záda, ohýbala se a on připomínal zpoceného starce, který mele z posledního.
Bystřice byla daleko, Jihlava ještě dál. Cesta, která se nezkracuje.
Ale bylo tam ještě něco, jak si Adam najednou uvědomil. Především pokora vzešlá z pocitu na cestě nalezené svobody. A hned nato...
-----
Vítr se zvedl a ochladil jeho zpocené tělo. Větve zašuměly, jako by mu chtěly něco sdělit, a vytrhly ho ze zamyšlení. Před ním nebylo nic, jen šedá silnice s drobnými výmoly. Za ním se ozval hluk. Skoro zapomněl, jak zní, když projíždí auto. Rozhodoval se, jestli to má cenu... postrádal sílu. Ucítil, jak za něj někdo zvedá ruku.
-----
„Vezmete mě do Bystřice?“
„Jasně. Jedem i dál.“
„Do Žďáru?“
„Jedem ještě dál,“ usmála se dredatá dívka. Seděla vedle potetovaného kluka, který řídil.
„Do Jihlavy?“
Stejný úsměv potvrdil, že ano.
Adam se svalil na zadní sedadlo, vedle hodil batoh a jen napůl vnímal otázky dvou mladých lidí a hlasitou hudbu.
Díval se na cestu, kterou mu svezením ulehčili. Tohle jsem chtěl ujít? Připadalo mu to neuvěřitelné, jako by někde ležel mrtvý a všechno se mu zdálo.
Cítil úlevu. A pak nic, jen si vzpomněl na Jakuba Šterna a na závěr jeho knížky:
„Abych pochopil pravou podstatu putování a možná i samotnýho života, musel jsem otevřít srdce. Nikdy bych netušil, že se mi to povede do takový míry. Hlavně jsem spojení otevřít srdce bral jako frázi z dívčích románků, ale tady, na týhle cestě, jsem poznal, že je to něco hlubšího a něco, co se dá naučit snad jenom takovouhle cestou.
Protože to, co otevírá lidský srdce, je svoboda. Pocit svobody, kdy nejsme nikde vázáni a naším jediným úkolem je jít. Nic jiného, jen jít.
Tak jsem se dostal do hlubiny vlastního srdce. Putoval jsem a byl svobodnej. A zároveň jsem v tý svobodě díky tomu, že jsem byl odkázanej na pomoc druhých, jestli se ustrnou a svezou mě, dokázal najít pokoru – tak velkou, že mě až děsila, ale zároveň se ukázala jako jediný možný průvodce.
Průvodce ve mně samotném.“