Poznámka: Povídka vyšla v
knize Stopem na konec světa, vydané v lednu 2019 v nakladatelství
Triton. Ilustrace nakreslila Sofie Helfert.
Zajímavost povídky: Její
původní název byl Dáma na d1. Po upozornění od beta-čtenářů, kteří se před
čtením na základě prvního dojmu ptali, zda se jedná o příběh o ženě vydělávající si na dálnici D1, nebo
zda líčí osudy dámy, která v prosinci zastaví na dálnici a diví se, že tam
sněží, byl název pozměněn.
--------------------------------------------------------------------------------
Dáma na c1
Silnici
cukrovaly sluneční paprsky, asfalt tál jako zmrzlina a lepil se na pneumatiky.
Pankrác si otíral z čela pot a třepal s límcem košile. Firemní peugeot zvládal
jízdu s bravurou – na silnici držel jako list na dubu, i když Pankrác v jednom
momentě trhl volantem, aby se vyhnul dělníkům opravujícím svodidla. Ladně
pokračoval dál, dokud nezmizel za horizontem.
-----
Pankrác
Jandůrek měl nejhorší kancelář z celé firmy. Krčila se v suterénu třípatrové
budovy, neměla okna a vešel se do ní jen stůl, židle a počítač, vedle kterého
si postavil lampičku prosvětlující smutnou tmu a zářící na odváděnou práci.
Ačkoliv
výraz: „Na odváděnou práci,“ je poněkud nepřesný, protože Pankrác Jandůrek
netušil, co má v zaměstnání dělat. Přijali ho před sedmnácti lety – tehdy ještě
neměl pivní břicho a nepřipomínal jablko na špejli – a přidělili mu
nejspodnější kancelář a řekli, že za ním brzy přijdou a všechno mu vysvětlí.
Nikdo ale nepřišel. Párkrát se zkoušel zeptat, ale vždycky odpověděli: „Jo, jo,
za chvíli vás proškolíme. Sedněte si v kanceláři a počkejte,“ jenže hodina se
sešla s hodinou, den se dnem, týden s týdnem, rok s rokem... a Pankrác
pořád neměl páru o tom, co má dělat a ptát se mu bylo trapné.
Sedmnáct
let tak pobíral plat a den za dnem sestupoval do suterénu, aby seděl a dělal
jedinou zábavu, která mu krátila osmihodinovou směnu. Hrál proti sobě šachy.
-----
„Pěšec
na d4.“ Den se nelišil od jiných. Pankrác přišel, uvařil si kávu a po poli
rozmístil figurky. Začal pochopitelně bílými, na což navázal černým pěšcem
směřujícím na b5. Přesedl si a bílými vyrazil do útoku – koně přesunul na c3, a
to si v roli „černého“ oplatil vysunutím střelce.
Hra
to byla napínavá, strávil u ní tři hodiny. Když se ale chystal udělat
rozhodující krok a černým dát šach mat, zjevila se ve dveřích postava.
Pankrác
se lekl. Nadskočil na židli a vykulil jako noc tmavé oči. Chtěl už říct: „Co
tady chceš, vole?“ vzpomněl si ale, že toho člověka zná. Vysoká postava, přísný
výraz, vlasy mírně načesané do stylu Šáši Krustyho ze Simpsonů.
No
jasně, ředitel. Stál tam jako přízrak a tvářil se přesně jako na fotce u
vstupní haly. Narovnal si sako a uzel kravaty a vešel. Za prahem zaburácel
hrubým hlasem.
„Na
čem pracujete...“ luskal prstama, nemohl si vzpomenout na jméno.
„Jandůrku.
Pankrác Jandůrek.“
„Na
čem pracujete, Brambůrku?“
Pankrác
zkoprněl. Říct, že nepracuje na ničem, a to už sedmnáct let, nemohl. „Já,“
začal koktat, „tady... pracuju... papíry, faktury a tak.“
„A
tak. A jindy?“
„Papíry,
faktury a tak.“
„Dobře.
Budete asi ten pravej. Měl byste tuhle středu čas?“
„Čas
na co?“
„Na
služební cestu. Do Kutný Hory na obchodní konferenci.“
-----
Pankrác ke služební cestě přistoupil
jako muž činu a úkolu se zhostil svědomitě. Večer si v pracovní smlouvě
přečetl, jak se jeho firma jmenuje, a než šel spát, vygooglil si, co dělá. Ráno
si vyzvedl klíčky od služebního auta a s ředitelem a s kolegyní, feministkou
Vladěnou Brožek, vyjel.
Byli zhruba za padesátým
kilometrem. Silnice se ohnula do prudké zatáčky, vedla na asfaltový pahorek,
odkud viděli nějaké město. Od střech a od kostelní věže se odráželo slunce.
„Co vlastně děláte?“ Pankrác
se otočil na štíhlou kolegyni, aby roztrhl nepříjemné ticho.
„Manažerku. To byste měl
vědět.“ Arogantní Vladěna dala najevo, co si o lidech jako Pankrác myslí.
„Manažerku... To asi máte
velkej plat.“
„No a co?“ Brožek zakroutila
hlavou, kterou rozšiřovaly brýle se silnými černými obroučkami.
Slušely jí, to musel Pankrác
uznat – k hubené, metr osmdesát vysoké postavě, oblečené do zeštíhleného
kostýmku a blonďatým, nakadeřeným vlasům pod ramena. Akorát co s tím, řekl si
několikrát v duchu, když je tak hloupá.
To potvrdila i tehdy, když dojeli
do Kutné Hory, do města chrámu svaté Barbory. Z úst totiž vypustila proslov z
Příručky moderního manažera.
„Teď nás čeká zápas,“
zapištěla u zimního stadionu, kde se shlukovala parta fanoušků. „Tady se hraje
hokej, my budeme hrát zápas obchodní. Nevím, jestli vám to ředitel říkal, ale
vkládá do nás naděje, že uzavřeme alespoň jednu lukrativní smlouvu s firmou,
která v zahraničí prodá naše produkty, a my prodáme jejich.“
„Tak, tak, Zmožek,“ reagoval
ze zadního sedadla ředitel, který se celou cestu přehraboval v papírech a
mlčel.
Pankrác z toho měl hlavu
jako škopek. Ačkoliv si třikrát na internetu přečetl, jaké produkty jeho firma
prodává, netušil, co má Brožek na mysli. Při hledání parkoviště, parkování i
zamykání auta měl tedy nevyjasněné otázky, a nezmizely ani tehdy, když cupital
za nohatou manažerkou a sedal si vedle ní v padesát metrů čtverečních velkém
sále.
„Musím si odskočit,“ řekl
nakonec. Byl nervózní a nervozita zrychlovala jeho peristaltiku. „Hned se vrátím.“
Už se ale nevrátil. U toalet
si totiž přečetl plakát: „Šachový turnaj v sále ve třetím patře.“
-----
Sál ve třetím patře byl
nemlich ten samý jako ten, kde probíhala obchodní konference. Jen nikde
Pankrác šel k losovacímu
pultu.
Jako prvního si z osudí
vytáhl Frantu Krupičku, devítiletého vítěze ústeckého turnaje žáků. Tenhle
titul mu byl ale na nic, protože Pankrác, vytrénovaný sedmnáctiletými bitvami
proti sobě (během kterých musel myslet za dva) mu dal už pátým tahem mat.
Nabyté Pankrácovo sebevědomí
bylo využito i proti třicetileté účetní Marcele, kterou podezříval, že také
utekla z konference, a proti dalším třem soupeřům. Za čtyři hodiny, během
kterých zapomněl na všechny obchody na světě, zbyl jen on a jistý Medard
Vavroch.
Finále.
Atmosféra v sále se dala
krájet. Do těžkého, nevětraného vzduchu se opíral dech zhruba padesáti diváků,
kteří se shlukli u posledního stolku. Pankrác měl černé figurky, Vavroch bílé.
Medard Vavroch postavou
patřil spíš do boxerského ringu – už jen kvůli těm širokým ramenům protáhlých
do silných rukou, které byly zakončené medvědími tlapami. Vše navíc podtrhával
přísný výraz metr devadesát vysokého habána, z čehož Pankrác usoudil, že své
soupeře spíš psychicky zlomil, než přechytračil.
Buď jak buď, Pankrác se znervóznit
nenechal. Po úvodním opatrném vysouvání pěšáků to byl právě on, kdo zaútočil –
koněm, kterým uvěznil Vavrochova střelce.
„Sakra,“ zaklel hromotluk,
který by jinak musel obětovat dámu. Střelce tedy nechal a důležitější figurku
vysunul. Na to hráč s černými zareagoval druhým koněm, kterým si dojel až na
pole c2, ze kterého vyhodil soupeřovu věž.
Vavroch zrudl a otřel si
orosené čelo. Pomstil se tak, že Pankrácova koně střelcem vyhodil a následně ho
lstí připravil ještě o dva pěšáky a druhého koně. Nevšiml si ale, že má
nechráněnou dámu, a toho soupeř využil – misky vah se znovu převážily na
Pankrácovu stranu.
Bez dámy byl Vavroch
oslaben. Co na tom, že se mu podařilo vyhodit oba protivníkovy střelce.
Majitel
pivního břicha se totiž rozhodl, že hru ukončí a půjde po bílém královi jako
slepice po flusu. Věží ho zahnal do kouta ohraničeného bílými pěšci. Dámu si
zároveň zajistil druhou věží a svými pěšci vyčistil prostor. Najednou mu zbýval
poslední tah. Dát dámu na pole c1.
-----
„Co tady děláte, Brambůrku?“
Pankrác se prudce otočil. Ve
dveřích se jako černokněžník Mrakomor vypínala postava v saku. Upravovala si
uzel kravaty a vypadala, jako by patřila knížeti pekel – když se vyrýsovala ve
světle, zjistil, že patří řediteli.
„Pane řediteli. Já...“ Chtěl
říct: „Papíry, faktury a tak,“ ale pochyboval, že by byl jeho nadřízený opravdu
tak hloupý.
„No co? Máte sedět dole jako
já a Hošek. A ne tady... co tady děláte?“ Naklonil se dopředu. „Vy tady hrajete
šachy. To snad ne.“ Vlasy, které na každé straně hlavy stály, se nasákly potem.
Holé čelo zrudlo. „Okamžitě těch camprlíků nechte a pojďte se mnou. Šachy jsem
vás sem hrát rozhodně neposlal.“
Jeden tah. Dáma na c1 a je
po hře.
„Pojďte, nebo máte padáka,“
zopakoval hrubý hlas – muselo být jasné, že to myslí vážně. „Opovažte se udělat
jedinej tah.“
Poslední tah. Dáma na c1 a
on se stane vítězem. Těch padesát diváků mu bude tleskat a on dostane pozlacený
pohár, který si vystaví v knihovně a který mu bude připomínat tenhle smysluplný
den. Možná jediný smysluplný den v životě, alespoň po těch sedmnácti letech,
kdy seděl v kanceláři a netušil, co má dělat.
V hlavě mu to vířilo, jedna
myšlenka přeskakovala druhou. Byl ale rozhodnutý. Otočil se k hracímu poli.
Vzal dámu a přesunul ji na pole c1.
„Šach,
mat.“