Začnu tam, kde se začít má... Narodil jsem se v srpnu 1989, necelé tři měsíce před sametovou revolucí. Vyrostl jsem v Dobroníně, ve vesnici mezi Havlíčkovým Brodem a Jihlavou, v nezatepleném obecním třípokojáku. Jako většina lidí, co nejsou postavami z románů Charlese Dickense, čili nejsou sirotky, jsem dětství prožil s oběma rodiči plus s bráchou a sestrou, v jejichž společnosti jsem tvořil své první literární pokusy.
To bylo ale až od sedmnácti let. Do té doby jsem se literatuře úspěšně vyhýbal a zdárně sabotoval veškeré snahy kantorů vtlouct mi do hlavy význam Jiráska, Dostojevského a Victora Huga. Na to, že se jednou budu živit jako knihovník a samotnému mi vyjde kniha, by sázkaři patrně vypsali ještě větší kurz, než na vesnický fotbalový klub před zápasem s Barcelonou.
Jak ale napsal Orhan Pamuk: "Jednoho dne jsem si přečetl knihu a můj život se změnil," i v mém životě se něco zlomilo a já začal číst. Karla Poláčka, Otu Pavla, Bohumila Hrabala. Pak jsem se dostal k Pánovi prstenů, Harrymu Potterovi a dalším stovkám knih a plně se přesvědčil o kouzlu literatury a pravdivosti přísloví George R. R. Martina: "Čtenář prožije tisíc životů, než zemře. Člověk, který nečte, prožije jen jeden."
Ačkoliv jsem si říkal, že svým literárním idolům nemůžu sahat ani po kotníky, se záplavou knih přišla velká touha knihu napsat také. Touha se pořád stupňovala, a proto jsem začal psát: první povídky, články a další literární útvary všech druhů a žánrů.
Co se článků týče, ty jsem bral jako nezbytnou průpravu a psal jsem, kam se dalo. Například do regionálních novin, přičemž se musím pochlubit, že s každým mým otištěným článkem rapidně vzrůstal počet prodaných výtisků těchto periodik - ne však proto, že by mé články byly výjimečné, ale protože jsem pokaždé skoupil značnou část nákladu, abych noviny rozdával příbuzným a mohl se chlubit.
Když mi bylo osmnáct let, odešel jsem do Tábora studovat knihovnickou školu. Kromě toho, že jsem si při studiu našel svou manželku, stal se ze mě oficiálně knihovník, a po návratu na Vysočinu jsem tak mohl nastoupit do havlíčkobrodské Krajské knihovny a stát se takovým F. L. Věkem pro 21. století. Čili metodikem distribuujícím do malých obcí knihy a pomáhajícím udržovat venkovské knihovny při životě.
Píšící, respektive knižně-publikující knihovník, se ze mě stal v mých 29 letech. A to po více než dekádě snažení a každodenních - v potu tváře a na pokraji nervového zhroucení kombinovaného s nefalšovanou radostí prováděných - pokusů. Po nich jsem dokončil knihu deseti povídek vydaných nakladatelstvím Triton s názvem Stopem na konec světa.
O ní ale v jiném příběhu...