Přeskočit na hlavní obsah

Křemešník - poutní místo na naučné stezce

Zhruba sedm kilometrů od Pelhřimova je jeden z největších výběžků Českomoravské vrchoviny - 765 metrů nad mořem vysoký Křemešník. Jedná se o jednu z dominant Vysočiny a také o šikovného společníka pro příjemné rodinné odpoledne. Nabízí Větrný zámek, rozhlednu Pípalku a další možnosti aktivního vyžití. 

A také známý kostel Nejsvětější trojice, kolem něhož se rozvíjí naučná stezka, jejíž součástí je i působivá křížová cesta nebo několik studánek s léčivou vodou.

Hurá na Křemešník

Na Křemešník není vůbec těžké dojít, srovnáme-li to například s Turzovkou, která má vrchol zhruba stejně vysoký, jako zde, ale jde se k němu po tříkilometrové obtížné cestě. Na pelhřimovskou chloubu vede od parkoviště a autobusové zastávky víceméně přímá cesta, měřící něco kolem kilometru. 

Za ním se dostáváme ke zmíněnému kostelu Nejsvětější trojice, kolem kterého je přes tři kilometry dlouhá naučná stezka. Ta celkem čítá osm zastávek, týkajících se většinou tamní přírody. Pro potřeby příznivců poutních míst s duchovním podtextem je nejdůležitější Kaplička Nejsvětější trojice, stojící nad Zázračnou studánkou.

Právě na tomto místě poutní místo vzniklo. 

O této události koluje několik pověstí, souvisejících s pelhřimovským měšťanem Matějem Chejstovským. Právě on na Křemešníku nechal vystavět dřevěnou kapli, za to, že na jejím místě zázračně přežil - ať to bylo po pádu do štoly, jak vypráví jedna pověst, nebo po týrání od loupežníků, jak líčí další.

Výstavba kaple je umístěna do letopočtu 1555. Jako další důležitý rok figuruje v historii 1651, kdy byla kaple stržena a znovu vystavěna. Posvěcena byla o čtyři roky později. Studánka je vyhledávána kvůli slabě radioaktivní vodě s prokázanými léčivými účinky. Vyvěrat začíná v podzimních měsících, v těch letních naopak neteče.

Od kapličky ke kostelu
 
Vydáme-li se od kapličky do kopce po červené značce, můžeme postupovat po nádherně zpracované křížové cestě, postavené v letech 1903-1906. Autorem byl Antonín Thein, který pro každé zastavení vytvořil kamennou kapličku. Reliéfy si vzal na starost Viktor Foerster, Kristovo tělo pro Boží hrob, který je zakončením křížové cesty, zpracoval bratr slavného sochaře Františka Bílka Antonín. 

Po křížové cestě se z druhé strany vrátíme ke kostelu. Co se jeho samotného týče, zrod se datuje do období let 1710-1720. V roce 1734 byly přistaveny ambity. Kostel má půdorys do tvaru kříže a nese se ve znamení čísla tři. Má tři lodě nebo tři oltáře. 


Další studánka

Pokud ovšem od Zázračné studánky a kapličky nepůjdeme po křížové cestě, ale dále po naučné stezce, můžeme se dostat k další studánce, které se říká Stříbrná. I zde je lehce radioaktivní voda s léčivými účinky.Také ona na Křemešník láká spoustu lidí a dává tomuto poutnímu místu punc jednoho z nejnavštěvovanějších. To by ovšem mohlo malinko odradit ty, kteří poutními místy rádi kráčejí v tichu a rozjímání.

Je pravdou, že zde je to málokdy umožněno, už jen proto, že od areálu se často ozývá hluk na prolézačkách hrajících si dětí. Na druhou stranu, Boha nemusíme hledat jen v tichu a samotě. Ale i tím, že si ticho i vnitřní klid dokážeme v sobě vytvořit i přes vnější ruch.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Turzovka - slovenské Lurdy a Hora Panny Marie

Pokud přemýšlíte, že navštívíte francouzské Lurdy, ale odrazuje vás dlouhá cesta, je tu jedno řešení: poutní místo Turzovka. Ta je slovenskými Lurdami označována z několika důvodů. Předně, první zjevení Panny Marie se zde odehrálo v roce 1958, tedy přesně (i když ne na den) sto let od prvního mariánského zjevení ve Francii. Dalším pojítkem je působení tamní vody, která uzdravila několik nevyléčitelně nemocných.     Rozbitý plot  Turzovským vizionářem byl Matúš Lašut , p rostý muž, tehdy dvaačtyřicetiletý hajný. 1. června ve zmíněný rok měl službu, která ho zavedla na Živčákovu horu ležící v Turzovské vrchovině, ve výšce 787,7 metrů nad mořem. Jako obvykle se zastavil na místě, kterému se řík alo "U obrázku" a začal se modlit. Během Zdrávasu se ale stalo něco zvláštního: zablesklo se a před ním, zhruba dva metry nad zemí, se zjevila socha Panny Marie. Zároveň se namísto několika strom ů okolo vizionáře ob jevil záhon bílých květin ohraničený malým plotem.    Lašut

Paměti píšícího knihovníka

Lidé své paměti zpravidla sepisují na sklonku života, když jsou staří a při psaní po očku koukají z okna, jestli už náhodou nepřichází Smrt. Jelikož ale člověk nikdy neví, zvlášť když s oblibou konzumuje pivo a červené víno, rozhodl jsem se sepsat část memoárů již nyní, v necelých třiceti letech. Začnu tam, kde se začít má... Narodil jsem se v srpnu 1989, necelé tři měsíce před sametovou revolucí. Vyrostl jsem v Dobroníně, ve vesnici mezi Havlíčkovým Brodem a Jihlavou, v nezatepleném obecním třípokojáku. Jako většina lidí, co nejsou postavami z románů Charlese Dickense, čili nejsou sirotky, jsem dětství prožil s oběma rodiči plus s bráchou a sestrou, v jejichž společnosti jsem tvořil své první literární pokusy. To bylo ale až od sedmnácti let. Do té doby jsem se literatuře úspěšně vyhýbal a zdárně sabotoval veškeré snahy kantorů vtlouct mi do hlavy význam Jiráska, Dostojevského a Victora Huga. Na to, že se jednou budu živit jako knihovník a samotnému mi vyjde kniha, by

Povídka: Moje cesta

Ve zpocené ruce držel autoatlas. Koupil ho ve stánku u hlavní silnice... na cestu vyrazil nečekaně, náhodou a bez sebemenší přípravy a potřeboval si kontrolovat směr. Šest hodin ráno. Stoupl si na vysekaný plácek na kraji Rožnova pod Radhoštěm a zvedl ruku. Na první auto dlouho nečekal. Suchým prachem ho neohodilo ani pět, když zastavil mladík ve fordu. „ To šlo rychle,“ usmál se Adam a otevřel dveře na místě spolujezdce. Co nejzdvořileji se zeptal řidiče, kam jede. Potěšující zprávu nedostal. Cesta do Valašského Meziříčí mu měla ušetřit jen pár kilometrů... ale lepší pohnout se, než trčet na místě. Shodil bágl, kde do sebe narážely plechovky piva, a usadil se. „ Jste moc hodnej,“ řekl, když vyjeli. Vděčnost z něho vyzařovala. „ V pohodě. Kam vůbec míříte?“ Řidič měl na sobě vojenskou uniformu a v očích dobrácký výraz. „D o Jihlavy.“ „ Sakra, to je pořádnej kus. A celou cestu takhle?“ „ Jo,“ potvrdil Adam. „I kdyby se dělo cokoliv, musím jet stopem.“ ----- Adamova ces