Ukázka z chystané knihy: Poslední část příběhu

Kapitola: Můj táta Matouš Grim

Můj táta se jmenuje Matouš Grim. Narodil se osm let po skončení druhé světové války do rodiny ševce Ferdinanda Grima a jeho ženy Magdaleny. A do malého předměstského domku se dvěma pokoji a kuchyní.

V dětství se od ostatních vrstevníků nelišil. Alespoň ze začátku. Běhal venku, koupal se ve špinavém rybníce, lovil raky, to všechno s kulisami namalovanými rudou komunistickou hvězdou. Zlom nastal jeden červencový den roku 1964. Tehdy ho kamarádi vyhecovali, ať vyleze na strom sklánějící se na rybníkem Lhoťák, a ať z něj skočí do vody... jenže jedna stářím vysušená větev praskla, jen co na ni vyšplhal a ještě než stačil přelézt nad kalnou vodní hladinu. Výsledek? Pád na zem a zlomená noha.

Léto tak trávil s nohou v sádře na pohovce, odkud se díval, jak maminka každý den vaří nebo jak táta spravuje boty. Zoufale se přitom nudil, ovšem díky tomu a díky touze nějak nudu zahnat, objevil poklad. Velkou, po strop zarovnanou knihovnu v jejich obývacím pokoji.

Musel uznat, že jeho rodiče mají vkus. Prosklený, ornamenty zdobený regál, ukrýval skvosty jako verneovky, Toma Sawyera a Huckelberryho Finna, dále Gulliverovy cesty nebo Dona Quijota. Vespod zevlovaly otrhané rodokapsy, mayovky nebo Rolf zálesák.

  

Táta bral knížku po knížce a četl a četl, a ještě než skončily prázdniny, u Cesty do středu Země to pocítil: nepopsatelnou touhu vymýšlet podobné příběhy také a následně je vyprávět. A sebe v nich obsadit do hlavní role.

V prvním z nich došel k Prachové hoře, odkud se bere veškerý prach, což prezentoval zaskočeným rodičům. Následovalo objevení brány do vesmíru, setkání s mluvicím medvědem nebo jak si o půlnoci osedlal divokou labuť a doletěl s ní k Egejskému moři.

A podobně.

Ferdinand a Magdalena Grimovi skutečnost, že syn je s fantazií větší kamarád, než je zdrávo, nebrali zprvu vážně. Jen jim na paměť vytanula šílená prababička Johana, nicméně odbornou pomoc vyhledali až v tátových osmnácti letech, ve kterých byl, básnicky řečeno, stále vězněn v kobce vlastní představivosti.

Lékař při důkladném vyšetření nemoc neodhalil (ani když mu bylo vyprávěno o zvířeti jménem šavlozubý vlk, který obchází tamními lesy, nebo o rostlině přinášející věčnou krásu a nesmrtelnost), a jako jediné východisko navrhl, aby si chlapec našel práci a také děvče.

„Ono ho to přejde.“

Nepřešlo. Ani když nastoupil do truhlářské dílny a chodil domů sedřený. A o pár let později nepomohla ani aplikace rady číslo dvě... přestože si našel dívku opravdu nádhernou.

Moje maminka Anežka byla ideálním ztělesněním jeho představy ženské krásy. Alternativa k Taťáně z Oněgina nebo Nšo-či z milovaných mayovek... tedy hezká dívka, která zároveň umí být milá a hlavně používá hlavu.

Nejprve k té kráse. Hubená postava, oči v barvě smrkového jehličí, vlasy zase v kaštanovo-zrzavé a tvarem připomínající rozbouřený vodopád. Tváře drobné, razantně je ale zvýrazňoval špičatý nos. Když se poznali, měla na sobě bílé, kytkované šaty, které končily těsně pod koleny, aby se ukázal dostatečný kus jejích útlých nohou. Přes ramena přehozený tenký svetýrek, vyboulený v místě pevných prsou.

O intelektu zase vypovídalo to, že chodila do knihovny, kam bylo také umístěno jejich první setkání. Anežka stála u regálu s poezií, což tátu zvláštním způsobem fascinovalo. Okamžitě nechal J. F. Coopera i otázku, jakou jeho dobrodružnou knihu si půjčí tentokrát, a veškeré pohledy věnoval jen jí.

A nezůstal jen u pohledů. Když šla k pultu, nenápadně se k ní přikradl a zjistil, co si půjčuje. Básně Františka Halase, což byla příležitost. U Walta Whitmana nebo Emily Dickinsonové by to šlo hůř, nyní ale mohl přistoupit ještě blíž, odkašlat si a hlubokým hlasem pronést: „Slečno? Nezlobte se, že vás ruším. Já jen, že Halase znám osobně, naše rodina se s ním přátelí.“

Dívka se otočila a usmála se. Řekla, že je to úžasné, což si tatínek vyložil jako signál, že v dobývání může pokračovat. Počkal, až si u usměvavé knihovnice s pláštíkem půjčí knihy, dole jí podržel dveře a venku navrhl, jestli nepůjdou na kávu, aby jí o Halasovi řekl víc... ačkoliv věděl jen to, že se jmenuje František.

Zamířili do útulné kavárny Medovník. Provozoval ji postarší chlapík s moudrýma očima a knírem jako od sumce, který podával vše od čaje po brazilskou kávu, a dokola pouštěl smyčku beatlesáckých Let It Be, Help! a Yellow Submarine. Místnost měla tři stolky a u jednoho z nich se táta díval mamince do očí, usmíval se a vyprávěl, jak jeho otec s Halasem sekal trávu, štípali dříví, nebo jak jeho samotného vzal na výlet do Prahy.

„Určitě vás s ním seznámím,“ řekl a hned nato se začervenali. Ujištěním: „Opravdu vám ho představím,“ si začali tykat a po dalším připomenutí, že táta se s Halasem opravdu zná, (ačkoliv maminka od začátku věděla, že si vymýšlí, protože na vypůjčené knížce bylo napsáno: „Vydáno k výročí básníkovy smrti“... ale líbilo se jí, jak se táta snaží) následovalo chycení za ruce a polibek.

Svatbu měli v kostele v severočeském Filipově, maminčině rodišti. Sezvali příbuzné z celé republiky a před jejich zraky si vyměnili prstýnky, polibky, a aniž by tušili, že toho druhého bude na jejich vkus příliš, také sliby, že do smrti spolu ponesou všechno dobré i zlé.

Z toho dobrého: krátce po svatbě si koupili a opravili malý domek se zahradou a jabloňovou alejí, pořídili si také auto a jeli na dvě dovolené k Balatonu. A třešnička na dortu... alespoň doufám, že mě považovali za třešničku... jejich syn Adam.

Narodil jsem se v únoru 1978, tři kila padesát a důvod pro tátu pořádně se opít. A jejich životy jsem obohatil i jinak. Díky mému pronikavému novorozeneckému pláči, s oblibou zahájeném v hlubokých nočních hodinách, se například dva roky pořádně nevyspali. Nebo tím, že při pohledu na drobné, věčně usmívající se a po dvorku běhající stvoření měla jistá fantazie ještě více důvodů povolovat stavidla a propouštět další várky příběhů.

Táta na to vzpomínal často. Jak zrovna seděl u postýlky, upíraly se na něj dvě dychtivé tečky a on...

„Budu ti vyprávět příběh. Jednou jsem šel, šel a šel, až jsem zčistajasna došel k Prachové hoře.“

Tak to šlo každý večer. Příběh střídal příběh a seznam produktů tátovy představivosti se rozšiřoval. Netrvalo dlouho a číslo vybrousil na slušnou řádku, za kterou by se nestyděla ani Božena Němcová, a která rozhodně nepotřebovala rozšířit.

A nejradši by ji nerozšiřoval. Vzhledem k tomu, co později předcházelo jednomu z dalších příběhů. Tehdy mi bylo devět let a moje maminka onemocněla těžkou nemocí.