Přeskočit na hlavní obsah

Turzovka - slovenské Lurdy a Hora Panny Marie

Pokud přemýšlíte, že navštívíte francouzské Lurdy, ale odrazuje vás dlouhá cesta, je tu jedno řešení: poutní místo Turzovka. Ta je slovenskými Lurdami označována z několika důvodů. Předně, první zjevení Panny Marie se zde odehrálo v roce 1958, tedy přesně (i když ne na den) sto let od prvního mariánského zjevení ve Francii. Dalším pojítkem je působení tamní vody, která uzdravila několik nevyléčitelně nemocných.
  
Rozbitý plot 

Turzovským vizionářem byl Matúš Lašut, prostý muž, tehdy dvaačtyřicetiletý hajný. 1. června ve zmíněný rok měl službu, která ho zavedla na Živčákovu horu ležící v Turzovské vrchovině, ve výšce 787,7 metrů nad mořem. Jako obvykle se zastavil na místě, kterému se říkalo "U obrázku" a začal se modlit. Během Zdrávasu se ale stalo něco zvláštního: zablesklo se a před ním, zhruba dva metry nad zemí, se zjevila socha Panny Marie. Zároveň se namísto několika stromů okolo vizionáře objevil záhon bílých květin ohraničený malým plotem.
  
Lašut byl jako u vytržení, navíc, když zavál vítr, socha se pohnula, a on pochopil, že před ním stojí živá Panna Maria. Během zjevení na něho ani jednou nepromluvila, ale dávala mu ukazováčkem pravé ruky jakési příkazy. Nejprve ukázala na plot, který měl odtržené tři laťky. Lašut pochopil, že je má opravit, a to také udělat. Stejně tak se na Mariin příkaz pomodlil růženec.
  
Poté Panna Maria ukázala na strom, před kterým se Lašut předtím modlil, a kde náhle visela mapa světa. Nebyla rozdělená na státy, jen na pevniny a vodní plochy. Pod ní byla tabulka, kde se postupně vysvětlovalo, co znamenají úkazy, jež byly na mapě postupně prezentovány: především zde byl znázorněn souboj dobra a zla na Zemi. Zlo se obraz od obrazu rozrůstalo a Panna Maria na tabulce vyjádřila několik varování, že když se lidé nepolepší, zahynou. 
  
Co se dělo dál

Tolik k prvnímu zjevení, nebyl to ale jediný den, kdy Matúš Lašut Pannu Marii viděl. Celkem měl být svědkem sedmi zjevení, přičemž teprve po tom posledním řekl o událostech ostatním lidem, a z Živčákovy hory se začalo postupně stávat jedno z nejvýznamnějších světových poutních míst.
  
Zažilo i svou osobní kalvárii: v padesátých a dalších letech v komunistickém Československu se záležitostem jako mariánská zjevení nebo budování mariánských poutních míst zrovna nefandilo. Už po první velké pouti se Turzovka dostala na seznam nepřátel režimu. 
  
Lašut byl několikrát zatčen a tvrdě vyslýchán, stejně jako další poutníci. Příslušníci komunismu ničili a pálili výzdobu hory, výjimkou nebyla fyzická napadání návštěvníků místa, mělo zde dojít i k ukamenování jedné poutnice. 
  
Zázraky ale neutichaly. Jedním z největších je objevení léčivých pramenů Jurajem Kavalekem (událost se stala jen pár měsíců po prvních zjevení), nebo vytvoření sochy Panny Marie horníkem Aloisem Lasákem. Na Živčákově hoře se udála i další zjevení, vizionářem byl například i malíř Stanislav A. Bardoděj.

K poutnímu místu 

Za šedesát let se na Živčákově hoře vybudovalo krásné a významné poutní místo. Lze se na něj dostat po několika přístupových cestách. Z obce Korňa (i pro automobily), dvě vedou z města Turzovka. Z Turzovky je nejčastěji využívaná ta od Vyšného Konca. Měří zhruba tři kilometry, je prorostlá ostrými kameny a vystouplými kořeny stromů a její obtížnost nám dává možnost ukázat, co jsme pro Pannu Marii ochotni obětovat.

Její mystičnost dotvrzují dvě křížové cesty a tabulky s růžencovými desátky. Krásu pak kopcovitá údolí zarostlá stromy, každé je zbarveno jiným odstínem zelené. Při takovém pohledu je na místě očistit srdce a připravit ho na "setkání" s Pannou Marií. 

A také pro napití léčivé vody, která je nejčastějším důvodem, proč lidé na Živčák putují. 
  
Živá voda z Turzovky

Po tříkilometrovém výstupu se poutník dostane k areálu poutního místa. Jeho dominantou (skromnou) je kaplička Panny Marie Královny pokoje, která jako by celou horu korunovala. Dostavěna byla v roce 1993, dříve to kvůli komunismu v Československu nebylo možné. Její stavbu si přála sama Panna Maria, v jednom z vnitřních rozhovorů to sdělila dalšímu významnému "turzovskému muži" Karlu Židlickému, který tuto promluvu spolu s několika dalšími předal lidem i v knižní podobě; v České republice v publikaci "Živá voda z Turzovky":

"Přála bych si, aby zde byla postavena kaplička. Kaplička úplně jednoduchá a v ní socha, kterou jsme společně tvořili se zbožnou duší prostého horníka."

U kapličky stojí dřevěný kříž (viz horní obrázek) a začátek chodníčku vedoucího k zhruba 300 metrů vzdáleným pramenům. Původní od Juraje Kavaleka dnes používán není, je oplocen ve srázu a sveden níže, k Pramenu Panny Marie Lurdské a do Očního pramenu. Z drobnějších pramínků jsou pak vytvořeny Pramen Srdce Panny Marie a Pramen Božského Srdce Ježíšova. Jak bylo řečeno, voda se stejně jako v Lurdách projevila jako léčivá, a to i v případech, kde tradiční metody selhaly. Díky turzovské vodě byli uzdraveni lidé po těžkých úrazech, z rakovin, touto vodou byl vyléčen například i páter Metoděj Kuběna, a to po mozkové příhodě, kdy částečně ochrnul a téměř oslepl.
  
Na paměti je ale třeba mít, že voda nefunguje automaticky a na počkání; sama Panna Maria Karlu Židlickému sdělila, že neléčí voda, ale víra poutníků. S tím je třeba na Živčákovu horu přicházet. Voda je jen prostředek, jak k sobě Pannu Marii pustíme, jak ji pozveme do svého srdce. Nesmíme v něm ale mít žádnou překážku v podobě hříchů nebo pochybností, ale hlubokou víru, kterou Bohorodičku zveme "dál".
  
Právě Turzovka nám to připomíná a pomáhá jí v tom i další dominanta, nedávno dostavěný kostel Panny Marie Matky Církve. K němu se dostaneme, půjdeme-li dál od pramenů. Budovat se začal v roce 2008 a vysvěcen a slavnostně otevřen byl 4. října 2015. Jeho stavba se realizovala především z finančních prostředků od poutníků a dalších zastánců Turzovky
  
Ti tak dali najevo, co všechno pro ně toto poutní místo znamená. Co pro ně znamenají slovenské Lurdy a Hora Panny Marie. 

Populární příspěvky z tohoto blogu

Povídka: Moje cesta

Ve zpocené ruce držel autoatlas. Koupil ho ve stánku u hlavní silnice... na cestu vyrazil nečekaně, náhodou a bez sebemenší přípravy a potřeboval si kontrolovat směr. Šest hodin ráno. Stoupl si na vysekaný plácek na kraji Rožnova pod Radhoštěm a zvedl ruku. Na první auto dlouho nečekal. Suchým prachem ho neohodilo ani pět, když zastavil mladík ve fordu. „ To šlo rychle,“ usmál se Adam a otevřel dveře na místě spolujezdce. Co nejzdvořileji se zeptal řidiče, kam jede. Potěšující zprávu nedostal. Cesta do Valašského Meziříčí mu měla ušetřit jen pár kilometrů... ale lepší pohnout se, než trčet na místě. Shodil bágl, kde do sebe narážely plechovky piva, a usadil se. „ Jste moc hodnej,“ řekl, když vyjeli. Vděčnost z něho vyzařovala. „ V pohodě. Kam vůbec míříte?“ Řidič měl na sobě vojenskou uniformu a v očích dobrácký výraz. „D o Jihlavy.“ „ Sakra, to je pořádnej kus. A celou cestu takhle?“ „ Jo,“ potvrdil Adam. „I kdyby se dělo cokoliv, musím jet stopem.“ ----- Adamova ces...

Paměti píšícího knihovníka

Lidé své paměti zpravidla sepisují na sklonku života, když jsou staří a při psaní po očku koukají z okna, jestli už náhodou nepřichází Smrt. Jelikož ale člověk nikdy neví, zvlášť když s oblibou konzumuje pivo a červené víno, rozhodl jsem se sepsat část memoárů již nyní, v necelých třiceti letech. Začnu tam, kde se začít má... Narodil jsem se v srpnu 1989, necelé tři měsíce před sametovou revolucí. Vyrostl jsem v Dobroníně, ve vesnici mezi Havlíčkovým Brodem a Jihlavou, v nezatepleném obecním třípokojáku. Jako většina lidí, co nejsou postavami z románů Charlese Dickense, čili nejsou sirotky, jsem dětství prožil s oběma rodiči plus s bráchou a sestrou, v jejichž společnosti jsem tvořil své první literární pokusy. To bylo ale až od sedmnácti let. Do té doby jsem se literatuře úspěšně vyhýbal a zdárně sabotoval veškeré snahy kantorů vtlouct mi do hlavy význam Jiráska, Dostojevského a Victora Huga. Na to, že se jednou budu živit jako knihovník a samotnému mi vyjde kniha, by...