Petr Bobek - literární zápisník

Jednou jsem četl, že svět ani místa se nemění, jen po něm pořád putují pořád jiní lidé. A poznal jsem to na vlastní kůži. Beskydy jsem si oblíbil a horu Radhošť, vypínající se nad kopcovitými lesy, obzvlášť. Když jsem tam byl poprvé, absolutně mě nenapadlo, jakou mi v životě sehrají roli. Bylo mi deset a vyrazil jsem tam se svými rodiči a taky s dědou. Tehdy jsem nechápal, proč sem jedeme, radši bych hrál na počítači Prince nebo formule. Připadalo mi nefér, že mě k tomu naši nutí. Ani krásná beskydská příroda mě nepřesvědčila, že tohle je lepší než doma. A potom ta štreka. Od parkoviště kilometr a půl k Radegastovi a následně další dva k sochám Cyrila a Metoděje a dřevěné kapli. Táta a máma z toho byli nadšení a snažili se to na mě přenést. Já ale neviděl nic na tom, že musím šlapat do kopce a furt jen jít a jít a jít. Ani když jsme se vydrápali k mohutnému pohanskému bohovi a vystáli si frontu, abychom se s ním mohli vyfotit. Dodnes mám tu fotku a mračím se na ní ještě víc než Ra

Ve zpocené ruce držel autoatlas. Koupil ho ve stánku u hlavní silnice... na cestu vyrazil nečekaně, náhodou a bez sebemenší přípravy a potřeboval si kontrolovat směr. Šest hodin ráno. Stoupl si na vysekaný plácek na kraji Rožnova pod Radhoštěm a zvedl ruku. Na první auto dlouho nečekal. Suchým prachem ho neohodilo ani pět, když zastavil mladík ve fordu. „ To šlo rychle,“ usmál se Adam a otevřel dveře na místě spolujezdce. Co nejzdvořileji se zeptal řidiče, kam jede. Potěšující zprávu nedostal. Cesta do Valašského Meziříčí mu měla ušetřit jen pár kilometrů... ale lepší pohnout se, než trčet na místě. Shodil bágl, kde do sebe narážely plechovky piva, a usadil se. „ Jste moc hodnej,“ řekl, když vyjeli. Vděčnost z něho vyzařovala. „ V pohodě. Kam vůbec míříte?“ Řidič měl na sobě vojenskou uniformu a v očích dobrácký výraz. „D o Jihlavy.“ „ Sakra, to je pořádnej kus. A celou cestu takhle?“ „ Jo,“ potvrdil Adam. „I kdyby se dělo cokoliv, musím jet stopem.“ ----- Adamova ces

  „ Dědu? No, když mi bylo dvacet.“ Vytáhla ze země trs plevele a snažila se protáhnout záda. Opět v nich něco křuplo, bála se, že definitivně. „ On byl o dva roky starší a musím říct, že pořádně vytrvalej.“ „ Jak to?“ Matěj si poposedl blíž. Zem ho tlačila, navíc se po nedávné zimě ještě nestihla prohřát. „Tys ho nechtěla? Půjč mi to,“ nabídl se poněkolikáté, „já to dodělám.“ „Dělal jsi to jednou a ani motyčku neumíš držet... Ale s tím dědou,“ zamumlala, když se znovu sklonila. Jednou rukou se opírala o zem, druhou se ze zbývajících sil, které jí protivné stáří milostivě nechalo, snažila motyčkou vysekat plevel. „To víš, že jsem ho chtěla. Nebo ne, já ani nevím. Ale musím říct, že se mi moc nelíbil.“ „ To mě právě zajímá. Vypadá, že to máme v rodině.“ „ Ale ty seš hezkej. Musíš mít holek...“ Matěj se usmál a nesměle poděkoval. V osmnácti byl však dost starý na to, aby věděl, že pro maminky nebo babičky jsou krasavci i dvojníci Quasimoda... jen když jsou jejich potomky. Naop

„Hisshidesu!“ vykřikl Keisuke Tašida. Výraz naprostého zoufalství, na který čeština nabízela i řadu sprostých variací, dokonale vystihoval jeho náladu. Měl toho dost. Potřetí během jedné hodiny musel dupnout na brzdu a zastavit, tentokrát na odpočívadle v opuštěném údolí za Želnavou. Svlékl sako a s kopou japonských nadávek na jazyku vystoupil. Otevřel kufr a vyndal plastovou pumpičku, jejíž šlahoun nasadil na ventilek pravého zadního kola. Odhrnul z čela černé vlasy, sklonil se a začal pumpovat. Přitom nepřestával nadávat – na české silnice, zloděje z půjčovny aut, líné automechaniky a samozřejmě na Karlu. ----- „ Máš mě vůbec ještě rád?“ Říká se tomu setrvačnost bez lásky a Keisuke s Karlou se k ní dopracovali po dvaceti letech manželství. Právě před touto dobou se začala psát jejich společná historie: od setkání v tokijské kavárně Sakana, kde Masumi Honda, postarší Japonec s moudrýma očima a knírem jako od sumce, oblečený do hakamy, podával vše od saké po brazilskou kávu, a